Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 2, se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2009, čj. 14 Co 187/2009 - 66, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, kterým byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 11. 2008, čj. 41 C 3/2008 - 40. Podle stěžovatelky je poučení o možnosti podat dovolání, které napadený rozsudek městského soudu obsahuje, nesprávné. Proto přistoupila rovnou k podání ústavní stížnosti s odůvodněním, že jím došlo k porušení jejích základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je nepřípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb. ( dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Rozhodnutí těchto orgánů je oprávněn přezkoumávat pouze v případě, že před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.
Pokud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2009, čj. 14 Co 187/2009 - 66, obsahuje poučení, že: "Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku, není dovolání přípustné. Proti měnícímu výroku tohoto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacímu soudu, a to k Nejvyššímu sudu ČR, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni"; pak zůstává nepochopitelné, v čem stěžovatelka spatřuje nesprávnost tohoto poučení a proč dovolání nepodala (srov. ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ). V konečném důsledku to znamená, že stěžovatelka nevyužila svého práva podat dovolání, ač byla o této možnosti řádně poučena. Její ústavní stížnost tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tato skutečnost činí její ústavní stížnost nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 téhož zákona, což je důvodem pro její odmítnutí soudcem zpravodajem.
S ohledem na tyto závěry soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2009 František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu