Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. W. a O. W., zastoupených Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem [adresa] 3 - Žižkov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 262/2019-402 ze dne 31. 10. 2019 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obchodní společnost NEWLAKITA s.r.o. se po stěžovatelích domáhala zaplacení 37 800 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnila tím, že se v rámci insolvenčního řízení dlužnice D. W., sestry stěžovatelů, stala spoluvlastníkem podílu ve výši jedné třetiny blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území V. Ostatními spoluvlastníky vydražených nemovitostí zůstali stěžovatelé, a to každý z nich s podílem rovněž ve výši jedné třetiny. Protože předmět vlastnictví užívají nadále pouze stěžovatelé, domáhala se vydání bezdůvodného obohacení, které na její úkor vzniká stěžovatelům. O žalobě rozhodl Okresní soud Praha-východ rozsudkem č. j. 10 C 102/2018-338 ze dne 7. 6. 2019 tak, že stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 10 500,03 Kč se stanoveným příslušenstvím, ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně i stěžovatelů Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jeho kasace. Stěžovatelé mají za to, že rozhodně nemohli být považováni za uživatele vedlejších staveb, ve kterých zůstaly věci jejich sestry, když fakticky užívali pouze hlavní stavbu, věci ve vedlejších stavbách jim nepatřily, žádnou dohodu o uskladnění těchto věcí s žalobkyní nesjednali a svojí sestře užívání těchto staveb neumožnili. Žalobkyně si dle jejich názoru měla zajistit vyklizení a zpřístupnění těchto vedlejších staveb. Soudy tyto skutečnosti dle jejich mínění patřičně nezohlednily. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti blíže rozvedli.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé ve své argumentaci poněkud přehlížejí, že otázku užívání nemovitostí je třeba posuzovat s ohledem na ideální charakter spoluvlastnických podílů, a nikoli ve vazbě na prostorové vymezení nemovité věci a fakticitu užívání takového prostoru tím kterým spoluvlastníkem. V daném případě tedy není relevantní skutečnost, že tzv. "vedlejší stavby" (garáž, uhelnu a prádelnu) stěžovatelé vůbec neužívají, a že jsou proto zcela k dispozici žalobkyni. Krajský soud proto nepochybil, pakliže zdůraznil, že jestliže se na takovém způsobu užívání nemovitosti spoluvlastníci nedohodli a ani nebylo o způsobu užívání rozhodnuto soudním rozhodnutím, nemůže soud vycházet z toho, že stěžovatelé budou bez dalšího užívat hlavní budovu více méně způsobilou k bydlení, kdežto žalobkyně by měla užívat celkově pro ni nevhodné prostory (viz bod 11 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Tyto úvahy odrážejí ideální povahu spoluvlastnického podílu v souladu s podústavním právem, a nejsou proto překvapivé či jinak rozporné se zásadami spravedlivého procesu. Ústavní soud pochybení neshledal ani v otázce stanovení výše vznikajícího bezdůvodného obohacení ve výši 1166,67 Kč měsíčně pro oba stěžovatele jako spoluvlastníky. Odvolací soud racionálně zdůvodnil, jak k této částce (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl (srov. bod 9). Ústavní soud přitom nepřehlédl, že v případě stěžovatelů jde o osoby sociálně potřebné. Výše bezdůvodného obohacení však není ve vztahu k příjmům stěžovatelů taková, že by se přiznání tohoto práva žalobkyni ve výsledku příčilo dobrým mravům, bylo kruté, bezohledné či jinak uráželo obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku). I v tomto směru jsou úvahy krajského soudu citlivé.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. února 2020 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu