Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. M. M. a Ing. M. M., zastoupených Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem, sídlem [adresa] Opava, proti výrokům III a IV rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 36/2025-427 ze dne 16. 5. 2025, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem [adresa] Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem [adresa] Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem č. j. 13 C 252/2022-290 ze dne 21. 5. 2024 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelům 51 677,23 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I) a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 90 000 Kč za dobu od 18. 7. 2022 do 13. 10. 2022 (výroky III a V). Ve zbytku žalobu zamítl. Zamítavé výroky se týkaly jednak nároku na náhradu majetkové újmy ve výši 18 911,81 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím (výrok II), jednak nároků na náhradu nemajetkové újmy stěžovatelky ve výši 2 710 000 Kč a stěžovatele ve výši 2 150 000 Kč (výroky IV a VI). O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků na ni nemá právo (výrok VII).
2. Stěžovatelé odvoláním napadli výrok II co do částky 15 911,71 Kč a v plném rozsahu výroky IV, VI a VII rozsudku okresního soudu. Stěžovatelka rovněž vznesla námitku podjatosti proti soudci rozhodujícím ve věci u okresního soudu, neboť měla za to, že při rozhodování mj. nerespektuje ústavní pořádek a má nepřijatelné závěry a chování. Vedlejší účastnice odvoláním napadla rozsudek okresního soudu ve výrocích I a VII.
3. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že soudce rozhodující v řízení před okresním soudem není vyloučen (výrok I). Výrok I co do částky 17 600 Kč a výroky IV a VI týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy stěžovatelky ve výši 2 710 000 Kč a stěžovatele ve výši 2 150 000 Kč, jakož i nákladový výrok VII krajský soud zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výroky II a V). Výrok I co do částky 33 710,60 Kč změnil tak, že se v tomto rozsahu zamítá (výrok III). Naopak výrok II v napadené částce 15 911,71 Kč potvrdil (výrok IV).
4. Proti výrokům III a IV v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu, kterými tento soud zamítl nárok stěžovatelů na zaplacení částek 33 710,60 Kč a 15 911,71 Kč, podávají stěžovatelé ústavní stížnost, ve které namítají, že postupem krajského soudu bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Stěžovatelé krajskému soudu vytýkají, že při rozhodování o náhradě majetkové újmy postupoval nekonzistentně a v rozporu s aktuální rozhodovací praxí. Dále ve své argumentaci mimo jiné poukazují na nález sp. zn. II. ÚS 3252/24 ze dne 26. 3. 2025 a v něm uvedené závěry.
5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl ovšem k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud dále připomíná, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání věci je vyloučení tzv. bagatelnosti (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1735/25 ze dne 27. 8. 2025). Částku, se kterou stěžovatelé v nynějším případě spojují porušení svých ústavních práv, přitom lze za bagatelní považovat [srov. přiměřeně § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], neboť se domáhají ústavněprávního přezkumu v napadených výrocích III a IV co do celkové částky 49 622,31 Kč. Bagatelnost zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, pokud případ neprovázejí takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí (např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1774/25 ze dne 30. 10. 2025). Bylo tak především na stěžovatelích, aby vysvětlili, v čem tkví zcela mimořádné okolnosti, které by bagatelnímu případu dodávaly ústavněprávní význam, například přesahem vlastních zájmů (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014). Stěžovatelé takové důvody netvrdili a neshledal je ani Ústavní soud. Již tyto skutečnosti představují dostačující důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
7. Ústavní soud dále nedospěl k závěru, že by se krajský soud při rozhodování o nárocích na náhradu majetkové a nemajetkové újmy tvrzené stěžovateli dopustil nepřípustné svévole, která by vyústila v porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Lze jen doplnit, že krajský soud v bodě 37 svého rozsudku dostatečně srozumitelně vysvětlil, proč není možné přisvědčit námitce stěžovatelů ohledně započítávání přestávek delších 30 minut do doby účasti obhájce na vyšetřovacích úkonech přípravného řízení. Krajský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Právní jistota ani legitimní očekávání stěžovatelů v otázce vyčíslení části nákladů na obhajobu nebyly rozhodnutím krajského soudu dotčeny a k porušení práv stěžovatelů vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy nedošlo.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu