Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. M., zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, advokátem se sídlem [adresa] Praha 7, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 2. 2019 č. j. 9 Nc 5265/2007-34, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2019 č. j. 14 Co 96/2019-51 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že okresní soud v záhlaví označeným usnesením bez návrhu zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 27. 6. 2007, neboť vykonávaný exekuční titul - rozhodčí nález - nebyl způsobilým exekučním titulem; žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a oprávněné (stěžovatelce), která jako právní a procesní nástupce původního oprávněného procesně zavinila zastavení exekuce, uložil, aby soudnímu exekutorovi nahradila náklady exekuce ve výši 7 865 Kč. Krajský soud rozhodnutí v odvoláním napadených náhradových výrocích potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka namítá, že exekuční návrh byl podán v průběhu roku 2007 na podkladě rozhodčího nálezu vydaného v roce 2007 podle platně sjednané rozhodčí doložky. Stěžovatelka ještě téměř 4 roky po zahájení exekuce jednala v dobré víře, že disponuje vykonatelným exekučním titulem. Je přesvědčena, že zastavení exekuce nezavinila a nesouhlasí s uloženou povinností platit náklady řízení exekutorovi. Poukazuje na specifikum věci, kdy v důsledku "lokální chomutovské akce" může dojít k zastavení desítek dalších exekucí zahájených jejím právním předchůdcem na základě rozhodčích nálezů, které byly pozdější judikaturou shledány neplatnými a stěžovatelce tak vznikne povinnost hradit náklady řízení exekutorovi. Z tohoto důvodu tedy stěžovatelka žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. V projednávané věci jde především o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o takové malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásah do základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Ústavní soud neshledal důvod, aby v projednávané věci bagatelnost předmětné částky pominul pouze s ohledem na možnost zastavení i dalších, dosud vedených exekučních řízení. Ústavní soud především poukazuje na to, že každý, na první pohled i obdobný případ má individuální rozměr. Při posuzování otázky procesního zavinění vždy záleží na konkrétních okolnostech věci a rozhodující soud zvažuje, kdy byl podán návrh na zahájení exekuce, zda oprávněný v exekuci pokračoval i po datu 11. 5. 2011, kdy došlo k sjednocení judikatury vydáním usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Může zvažovat i možnost aplikace ust. § 150 o. s. ř. s ohledem na splácení dluhu povinným, činnost exekutora apod. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyl dán důvod k odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu