Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti stěžovatelek RegioJet a.s., IČ [IČO], sídlem [adresa] Brno, a STUDENT AGENCY k.s., IČ [IČO], sídlem [adresa] Brno, obou právně zastoupených Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL. M., advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti výrokům II a IV rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2026 č. j. 3 Cmo 56/2025-1210, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadenými výroky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že uložil stěžovatelkám povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 73 114 988,10 Kč a nákladů odvolacího řízení ve výši 10 445 905,80 Kč. Vrchní soud totiž dospěl k závěru, že předmět řízení, spočívající v narovnání poměrů v hospodářské soutěži a ochraně před nekalou soutěží, je penězi ocenitelný, a oproti prvostupňovému soudu (který vycházel z § 9 odst. 1 advokátního tarifu) aplikoval § 8 odst. 1 advokátního tarifu, využitelný právě v případě předmětu řízení ocenitelného penězi.
3. Stěžovatelky namítají, že vrchní soud napadenými výroky rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nesprávně určil tarifní hodnotu, ze které vycházel. Kromě toho vrchní soud dle stěžovatelek také nevypořádal dostatečně argumentaci uvedenou v odvolání. Napadené rozhodnutí podle stěžovatelek představuje překvapivé a excesivní rozhodnutí a rezignuje na náležité odůvodnění soudních rozhodnutí.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Dále Ústavní soud zkoumal, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
5. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio ve vztahu k jiným možným procesním nástrojům nápravy.
6. Ústavní stížnost proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považuje Ústavní soud za předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou tehdy, je-li souběžně s ní podáno i dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Za této situace Ústavní soud považuje oddělení meritorního a nákladového výroku za nelogické a neefektivní, neboť by při posuzování nákladů řízení nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení. Právě od této úspěšnosti v meritu věci se zásadně odvíjí otázka nákladů řízení (např. usnesení ze dne 15. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 2075/18 a další).
7. Stěžovatelky samy v ústavní stížnosti uvádí, že práva podat dovolání využijí, což se i stalo, jak Ústavní soud ověřil u soudu prvního stupně. V době rozhodování o ústavní stížnosti nebylo řízení o dovolání proti výroku ve věci samé dosud skončeno. Je třeba přihlédnout k tomu, že pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek vrchního soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorické výroky o nákladech řízení (§ 243e občanského soudního řádu). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se vrchní soud opětovně zabýval i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich případně přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkami v ústavní stížnosti. Přezkoumával-li by Ústavní soud napadené výroky rozsudku vrchního soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany Nejvyššího soudu rozhodnuto o dovolání stěžovatelek, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť nepřímo, mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší.
8. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelky nepoškozuje na jejich právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení budou mít po jeho skončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok. Není totiž přijatelné, aby Ústavní soud prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou jako "opožděnou".
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud soudkyní zpravodajkou ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2026
Dita Řepková v. r. soudkyně zpravodajka