Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti společnosti EXPERATA, a. s. se sídlem v [adresa] zastoupené Mgr. Jiřím Topkou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 95 INS 1776/2011 ze dne 22. června 2012 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 VSPH 1206/2012 ze dne 31. října 2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka svou ústavní stížností, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jejímu opakovaně podávanému návrhu na nařízení předběžného opatření, jímž by byla M. V. a M. M. - jednatelům dlužníka, proti němuž bylo zahájeno insolvenční řízení, uložena solidární povinnost složit do úschovy insolvenčního soudu částku 6 002 124,60 Kč na náhradu předpokládané škody vzniklé stěžovatelce (insolvenčnímu věřiteli) nepodáním insolvenčního návrhu ve věci dlužníka. V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatelka oponuje podrobně zdůvodněným závěrům obecných soudů o nedůvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření a opakovaně dává najevo přesvědčení o tom, že podmínky ustanovení § 100 insolvenčního zákona v jejím případě jsou dány, neboť jednáním žalovaných, resp. jejich opomenutím podat včas insolvenční návrh jí vznikla škoda tím, že takto neupozorněna na špatný stav hospodaření úpadce s ním vstoupila do obchodních vztahů, které, jak tvrdí, pro ni skončily finanční ztrátou.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Po ověření, že obecné soudy se dané věci řádně věnovaly a ve svých rozhodnutích přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem podrobně rozvedly své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení § 100 insolvenčního zákona, k níž, jak mimo jiné zdůraznil odvolací soud, třeba přistupovat s maximální uvážlivostí a zásadně toliko v případech zcela zjevného selhání povinných osob, Ústavní soud posoudil stížnost jako neopodstatněnou. Zároveň připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl, a proto byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu