Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Radomilem Mackem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 149/2020-116 ze dne 17. 6. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 64 Nc 2552/2019-94 ze dne 29. 1. 2020, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl o úpravě poměrů nezletilých dětí stěžovatele pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů a o úpravě styku s nimi, a to tak, že nezletilé svěřil do péče matky a stěžovateli uložil povinnost platit na výživu starší nezletilé dcery výživné ve výši 8 000 Kč měsíčně a na výživu mladší nezletilé dcery výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně. Současně blíže specifikoval rozsah styku stěžovatele s dcerami. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.
3. Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná a nemají oporu v provedeném dokazování. Soudům zejména vytkl, že vzdor fakticky praktikované střídavé výchově svěřily obě děti toliko do výchovy matce, aniž pro to byly splněny podmínky. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji přiblížil a odkázal na judikaturu Ústavního soudu vztahující se ke střídavé výchově.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, které soudy vedly ke shora popsanému stanovení péče a výživného. Ústavní soud přitom žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek v napadených soudních rozhodnutích nezjistil. 6. Soudy svá rozhodnutí svěřit nezletilé do péče matky řádně odůvodnily. Nepřehlédly doposud fakticky realizovanou střídavou péči rodičů, nicméně současně přihlédly k vyjádřením dětí, které jsou již ve věku, v němž již dokáží rozumně předestřít svůj vlastní postoj. Děti se konkrétně vyjádřily tak, že si neumějí představit střídavý týdenní pobyt u každého z rodičů, byť by jim to v kratších intervalech nevadilo. Soudy nicméně v tomto ohledu vzaly mimo jiné v potaz i rodiči avizované oddělení dosavadní společné domácnosti a s tím spojené obtíže z hlediska ustálenosti výchovného zázemí. Proto nakonec přistoupily ke svěření nezletilých do péče matky za současného stanovení jejich velmi širokého styku se stěžovatelem, který, byť se zcela neblíží představám stěžovatele o klasické střídavé výchově, stále zajišťuje jeho dostatečný podíl na výchově dcer a vliv na jejich rozvoj po všech stránkách. Tyto úvahy soudů nelze dle názoru Ústavního soudu pokládat za zjevně nepřiměřené. V podrobnostech budiž na stěžejní vývody soudů v napadených rozsudcích zcela odkázáno (srov. především body 22 a 23 rozsudku obvodního soudu a body 13 a 16 rozsudku městského soudu).
7. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. října 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu