I. ÚS 2670/12: K povinnosti obecného soudu doručit odvolání ostatním účastníkům řízení

Odůvodnění

Stěžovatelka, která byla v řízení účastníků R. K. a M. K. o vypořádání zaniklého společného jmění manželů ustanovena znalcem k podání znaleckého posudku, napadá s tvrzením porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo usnesení Okresního soudu v Tachově sp. zn. 3 C 9/2006 ze dne 12. května 2011, přiznávající stěžovatelce znalečné v jí účtované výši celkem v částce 35 008 Kč, změněno tak, že se z důvodů tam uvedených stěžovatelce přiznává znalečné pouze v částce 15 397 Kč.

Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadá stěžovatelka ústavní stížností, v níž kromě konkrétních výhrad proti postupu odvolacího soudu při určení sníženého znalečného stěžovatelce - podle jejího názoru v rozporu s vyhláškou č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů - také tvrdí, že jí nebylo doručeno rozhodnutí soudu prvního stupně o stanovení znalečného a nebylo jí také doručeno odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí o znalečném, na základě kterého odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumával. Stěžovatelka se tak o vydání usnesení o znalečném i o odvolání žalobce dověděla až při doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu, jímž odvolací soud, bez toho, že by stěžovatelce byla dána možnost se k odvolání vyjádřit, zásadním způsobem znalečné o více jak 50 % snížil. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na své rozhodnutí.

R. K. a M. K., účastníci řízení před obecným soudem, se k obsahu ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřili, a Ústavní soud s nimi proto jako s vedlejšími účastníky tohoto řízení nejednal.

Poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Tachově sp. zn. 3 C 9/2006, Ústavní soud posoudil stížnost jako důvodnou.

Zjistil sice z obsahu spisu, že stěžovatelce rozhodnutí soudu prvního stupně o určení znalečného doručeno bylo, jak o tom svědčí doklad o doručení na č. l. 520 spisu, nicméně odvolání žalobce do tohoto rozhodnutí již stěžovatelce, v řízení soudem ustanovenému znalci, jehož je třeba v souladu s právní teorií i praxí pro tento úsek řízení považovat za účastníka řízení, skutečně doručeno nebylo, a odvolací soud tedy napadeným usnesením rozhodl, aniž dal stěžovatelce možnost se k výhradám žalobce v odvolání uvedeným jakkoli vyjádřit. Právě toto zjištění je důvodem zásahu Ústavního soudu, který v tomto směru odkazuje na svou dosavadní judikaturu. Jde např. o nález sp. zn. II. ÚS 414/10 ze dne 8. 4. 2010 (N 81/57 SbNU 85), v němž Ústavní soud mimo jiné vyjádřil názor, že ustanovení § 210 o. s. ř. je nutno vykládat ústavně konformním způsobem tak, že v případě odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení plyne povinnost doručovat odvolání přímo z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [srov. dále nálezy sp. zn. II. ÚS 1374/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 128/50 SbNU 125), II. ÚS 3280/09 ze dne 2. 2. 2010 (N 18/56 SbNU 177)]. Jakkoli se zmiňovaný nález týkal rozhodování o nákladech řízení, je možno jeho závěry vztáhnout i na daný případ, neboť, jak již bylo shora uvedeno, je soudem ustanovený znalec v dané fázi rozhodování o znalečném účastníkem řízení, o jehož právech se v této části řízení rozhoduje. S odkazem na závěry uvedených rozhodnutí proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil, aniž však zaujímal postoj k výhradám stěžovatelky k samotnému určení znalečného, neboť výklad a aplikace předpisu o stanovení znalečného je výhradně věcí obecných soudů. Ústavní soud takto rozhodl za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).