Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti F. Š., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 209/2021-12 ze dne 29. 7. 2021, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z napadeného soudního rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou, podanou ke Krajskému soudu v Ostravě, domáhal ochrany proti nečinnosti Okresního soudu v Opavě v souvislosti s žádostí o poskytnutí informace. Zároveň se v řízení o této žalobě domáhal osvobození do soudních poplatků a ustanovení zástupce. Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 22 A 46/2021-5 ze dne 17. 6. 2021 žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro zjevnou bezúspěšnost žaloby zamítl. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl kasační stížností, již Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že dostatečně prokázal své nepříznivé majetkové poměry, jakož i status osoby se zdravotním postižením, a to i obsahem okruhů žádostí, které se významně dotýkají jeho životní sféry (ochrana zdraví, programy prevence, evidence osobních údajů apod.). Měl být proto od povinnosti uhradit soudní poplatek osvobozen.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak je z ústavní stížnosti patrné, stěžovatel v ní neuvádí žádný přiléhavý (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení základního práva, k jehož porušení mělo vydáním napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu dojít. Jak již Ústavní soud stěžovateli připomněl v usnesení sp. zn. III. ÚS 2535/21 ze dne 5. 10. 2021, jímž rozhodl o prakticky shodně laděné ústavní stížnosti, není úkolem Ústavního soudu domýšlet argumentaci namísto samotného stěžovatele. Za této situace ovšem Ústavní soud nemá, co by na napadeném rozhodnutí, které samo o sobě nevykazuje na prvý pohled známky svévole nebo jiného vážného ústavně významného nedostatku, sám blíže věcně přezkoumával.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. října 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu