I. ÚS 269/97

Odůvodnění

Navrhovatelé se svým návrhem domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. 23 Co 41/97. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedli, že Obvodním soudem pro Prahu 4 jim byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 6300 Kč. Navrhovatelé se však proti tomuto rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení odvolali, a na základě tohoto odvolání byla tato náhrada zvýšena na 7960 Kč. Odvolací soud však neuznal jejich požadavek na úhradu nákladů za další tři právní úkony a paušál a vzhledem k tomu jim nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení. Navrhovatelům nebyla přiznána náhrada nákladů za písemné podání z 28. 12. 1995 a dále za dvojí jednání jejich advokáta s protistranou, což je protokolováno ve spisu jako součást výpovědi žalované. Podle 1

I. ÚS 269197 navrhovatelů je zcela jednoznačné, že uvedené úkony jejich právní zástupce učinil, a proto jsou přesvědčeni, že závěr odvolacího soudu, že z obsahu spisu tato skutečnost nevyplývá, není správný. Dále navrhovatelé nesouhlasí s tvrzením městského soudu, že jejich podání z 28. 12. 1995 není podáním ve věci samé, neboť soud toto tvrzení náležitě nezdůvodnil.

Podle názoru navrhovatelů odvolací soud tímto rozhodnutím porušil § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle něhož soud pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Došlo tak i k porušení čl. 90 Ústavy ČR a a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhovatelé poukázali i na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 166/95, který lze podle jejich názoru vztáhnout i na předmětnou ústavní stížnost.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 20 C 143/94, Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé byli v žalobě proti D.J. o zaplacení částky [PSČ obec] s příslušenstvím úspěšní, obvodní soud jim proto přiznal náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve výši 6300 Kč. Tyto náklady představovaly soudní a další poplatky, cestovné, a náklady právního zastoupení za 6 úkonů a 6 režijních paušálů. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že jim přiznal právo na náhradu odměny za právní zastoupení ve výši 6640 Kč za 8 úkonů právní pomoci, a to za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby, poradu s klienty přesahující 1 hodinu a účast při 5 ústních jednáních soudu prvního stupně s režijními výlohami a další náklady stejně jako soud prvního stupně, tj. celkem 7960 Kč. Další požadovanou náhradu nákladů řízení za tři právní úkony odvolací soud navrhovatelům nepřiznal s odůvodněním, že písemné podání navrhovatelů z 28. 12. 1995 není podáním ve věci samé a dále že právní zástupce navrhovatelů nijak nedoložil své tvrzení, že jednal se žalovanou nebo jejím právním zástupcem ještě dvakrát a z obsahu spisu tato skutečnost nevyplývá. Za tyto tři úkony proto náhradu za odměnu advokátovi navrhovatelům nepřiznal.

I. ÚS 269/97 Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadené usnesení Městského soudu v Praze splňuje náležitosti rozsudku dle § 157 o. s. ř. a poukázal na to, že navrhovatelé v průběhu celého řízení nedoložili, že k jednání mezi právním zástupcem a žalovanou došlo až poté, co právní zástupce žalobců převzal zastoupení. Odvolací soud rovněž dostatečně zdůvodnil, proč podání žalobců z 28. 12. 1995 nelze považovat za úkon právní pomoci ve smyslu tehdy platné vyhlášky č. 270/1990 Sb. Jedná se o podání, kterým žalobci pouze komentují listinné doklady, které zaslali soudu. Dle názoru obvodního soudu nedošlo k porušení ústavních práv navrhovatelů, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.

Městský soud v Praze označil ve svém vyjádření ústavní stížnost. za neopodstatněnou, neboť napadené usnesení neporušilo ani zákon, ani práva stěžovatelů chráněná ústavou. Městský soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 137 a § 142 o. s. ř. a z obsahu spisu. Podle názoru městského soudu mají navrhovatelé právo požadovat náhradu nákladů řízení, je však pouze věcí soudu, zda tyto náklady považuje za potřebné k účelnému uplatňování či ochraně práva. Proto městský soud postupoval při přezkoumávání správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně výše nákladů řízení správně, v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně vyložil, jakými úvahami při rozhodování se řídil a z čeho vycházel.

D.J., která v řízení vystupovala jako strana žalovaná, ve svém vyjádření uvedla, že dle jejího stanoviska soud volnou úvahou přiznal náklady potřebné pro účelné uplatňování práva podle § 142 o. s. ř., v řízení nedošlo k porušení žádných ústavních práv navrhovatelů, a proto navrhla zamítnutí stížnosti.

Po zhodnocení všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ze spisového materiálu i z usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že městský soud pečlivě přezkoumal napadený výrok o náhradě nákladů řízení, zkoumal a hodnotil všechny podklady tykající se

3

I. ÚS 269/97 nákladů řízení, a poté vydal rozhodnutí, které řádně, jasně a srozumitelně odůvodnil. Postupoval při tom dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, který v § 142 ponechává na posouzení soudu, které náklady řízení jsou potřebné k účelnému uplatňování nebo obraně práva proti druhému účastníku. 0 důkladnosti přezkoumání svědčí nepochybně i skutečnost, že odvolací soud náhradu nákladů oproti soudu prvního stupně zvýšil. Městský soud přiznal navrhovatelům náhradu nákladů ve výši 7960 Kč namísto jimi požadované částky [PSČ obec] na základě vlastního zhodnocení všech podkladů a vlastního uvážení, přičemž navrhovatelé měli možnost se účastnit jednání, podávat návrhy a všechna jejich práva v občanském soudním řízení byla zachována. Proto nelze v tomto jednání spatřovat porušení základního práva navrhovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani porušení čl. 90 Ústavy ČR.

Ústavní soud souhlasí s navrhovateli, že principy spravedlivého procesu uvedené v citovaném nálezu, sp. zn. III. ÚS 166/95, platí zajisté i při rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud však neshledal, že by v předmětném řízení o nákladech řízení byly porušeny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 18. června 1998

JUDr.Vladimír Paul předseda I. senátu