Výrok
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, jež byla doručena Ústavnímu soudu dne 31. října 2008, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 3 věty druhé a odst. 4 Listiny, v nichž je zakotveno, že vlastnictví nesmí být zneužito v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Tvrzený zásah měl spočívat v tom, že Vrchní soud v Olomouci nesprávným výkladem § 224 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 občanského soudního řádu uložil stěžovatelce, za kterou v řízení před obecnými soudy vystupovalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, povinnost zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 550 Kč. Podle stěžovatelky nelze na státní zastupitelství hledět jako na účastníka řízení.
Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z uvedeného plyne, že pouze subjekt, který je nositelem základních práv a svobod, je oprávněn k podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud v této souvislosti opakovaně dospěl k závěru, že stát není zásadně oprávněn domáhat se právní ochrany skrze základní práva a svobody. Pokud vystupuje stát v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod (stanovisko pléna ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, ST 9/16 SbNU 372). Ve vztazích horizontálních je pak přiznání ochrany základních práv a svobod odvislé od toho, zda je dotčený subjekt nadán svobodou, včetně svobody vůle, která je základním východiskem výkonu a především samotné koncepce základních práv. Z tohoto pohledu se stát nemůže dovolávat ústavní garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny (srov. usnesení ze dne 30. září 2008 sp. zn. II. ÚS 2423/08, přístupné na http://nalus.usoud.cz).
V dané věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí obecného soudu, kterým jí byla stanovena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve věcech obchodního rejstříku. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že možnost státního zastupitelství vstoupit do zahájeného řízení podle § 35 odst. 1 občanského soudního řádu není výkonem svobody státu jako nositele základních práv a svobod, nýbrž výkonem jeho pravomoci stanovené zákonem, jehož účelem je zastupovat stát při ochraně veřejného zájmu. Nadto, obrací-li se stát, prostřednictvím svého orgánu specializovaného na právní zastupování státu v majetkových věcech, na Ústavní soud s ústavní stížností s tvrzením o porušení svých základních práv a svobod (!), k čemuž mělo dojít uložením povinnosti státu nahradit náklady řízení ve výši 2 550 Kč, svědčí to o hrubém nepochopení smyslu, významu a účelu ústavní stížnosti a řízení před Ústavním soudem a ve svém důsledku to může vést k rozmělnění a snížení standardu ochrany základních práv a svobod těch subjektů, jimž tato základní práva a svobody, na rozdíl od státu, primárně a nezpochybnitelně přísluší.
S ohledem na výše uvedené důvody dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou, pročež ji podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.