Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., proti "výroku II., IV. konečného rozhodnutí pod značkou 6 Ans 3/2011" Nejvyššího správního soudu takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 13. 9. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, doplněná podáním ze dne 20. 9. 2011, jež nesplňuje základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel, jenž byl Ústavním soudem poučen o formálních náležitostech kladených na ústavní stížnosti v minulosti již mnohokrát, se tentokráte na Ústavní soud obrátil poté, co mu byl Českou advokátní komorou určen podle § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, advokát JUDr. J. D. Tento advokát zaslal Ústavnímu soudu přípis - s přiloženou ústavní stížností sepsanou samým stěžovatelem - a to následujícího znění:
"Podle pokynu stěžovatele P. Č., adresa Poste restante, Č. B., zasílám v příloze další dvě vyhotovení jeho vlastní stížnosti ze dne 6. 9. 2011, jím vyhotovené zmocnění k zastupování a jím vyhotovené přílohy - kopii jeho dopisu ze dne 1. 12. 2010 adresovaného Krajskému soudu v Brně (označena jako příloha A/), kopii usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ans 3/2011-48 ze dne 22. 6. 2011 (označena jako příloha B/) a kopii jeho dopisu ze dne 12. 1. 2011 adresovaného Nejvyššímu správnímu soudu (označena jako příloha C/). [...] Podáním ze dne 8. 9. 2011 mi P. Č. sdělil, že vzhledem k tomu, že lhůta k podání stížnosti má uplynout již dne 12. 9. 2011, zasílá sám Ústavnímu soudu jedno vyhotovení své stížnosti a pouze mě žádá o dodatečné zaslání dalšího vyhotovení (z opatrnosti přikládám další vyhotovení dvojmo) včetně příloh a dokladu o zmocnění."
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel není řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 zákona o Ústavním soudu. Povinné zastoupení před Ústavním soudem je totiž třeba posuzovat nikoli čistě formalisticky, ale i materiálně; tzn., že ústavní stížnost musí být advokátem skutečně sepsána, takže není možné, aby advokát toliko odkázal na text sepsaný samotným stěžovatelem. K tomu lze přiměřeně odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu [sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)], kde je mj. konstatováno: "Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Smysl a účel institutu povinného zastoupení podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze spatřovat i v univerzálnosti řízení před Ústavním soudem z hlediska návaznosti na jiné druhy procesního řízení." Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu s § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Ostatně, shodně postupoval Ústavní soud např. již v řízení ve věci ústavní stížnosti téhož stěžovatele, jež bylo zakončeno vydáním usnesení sp. zn. I. ÚS 1341/11 ze dne 19. 5.2011.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2011
Vojen Güttler, v. r. soudce zpravodaj