Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti MgA. Eriky Plickové, zastoupené JUDr. Janem Tryznou, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025 č. j. 30 Co 128/2025-81, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Arch. M. G., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná ve sporu s vedlejší účastnicí. Ta se po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 44 583 Kč s příslušenstvím jako náhrady za omezení vlastnického práva. Konkrétně za to, že vedlejší účastnice neužívala společnou věc v rozsahu svého spoluvlastnického podílu na nemovitosti, kterou měly stěžovatelka a vedlejší účastnice do srpna 2024 v podílovém spoluvlastnictví.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 1. 2025 č. j. 7 C 82/2024-44 žalobě vedlejší účastnice vyhověl: uložil stěžovatelce zaplatit žalovanou částku s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 9 974 Kč. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodoval o odvolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu: rozsudek potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 8 107 Kč.
3. Stěžovatelka se nyní ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku městského soudu s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje na průběh nalézacího řízení, kterého se fakticky vůbec neúčastnila a dozvěděla se o něm, až když jí byl doručen rozsudek obvodního soudu. Obvodní soud rozhodoval na základě provedeného dokazování, zejména na podkladě znaleckého posudku. Právě proti znaleckému posudku vznesla odvolací námitky (spočívající v jeho rozporuplnosti), k nimž se městský soud ale nijak nepostavil. Uvedl jen, že účastnice daly souhlas s rozhodnutím obvodního soudu bez nařízení jednání, čímž souhlasily i s tím, že se obvodní soud může spokojit s písemným posudkem znalce a nemusí jej vyslechnout. Stěžovatelka je přesvědčena, že i přesto měl obvodní soud obsah posudku sám zhodnotit. Obvodní soud pouze konstatoval, že "všechny důkazy jsou plně věrohodné, nijak si neodporují, naopak se vzájemně doplňují a dohromady přesvědčivě vytváří ucelený obraz skutkového obrazu".
4. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
5. Jde-li v ústavní stížnosti o věc s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20, body 25, dále např. usnesení sp. zn. I. ÚS 889/25, body 8, a I. ÚS 2393/24, body 7). Takovými mimořádnými okolnostmi může být přesah vlastního zájmu stěžovatele (stěžovatelky) nebo elementární vady řízení před obecnými soudy spočívající v extrémním vybočení ze standardů spravedlivého procesu či ve skutečně intenzivním zásahu do základních práv (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13, body 29 až 35, dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2952/25, body 12, a II. ÚS 962/24, body 6).
6. Ani jedno v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Přesah vlastních zájmů stěžovatelka netvrdí. Její stížnostní tvrzení o porušení základních práv pak nesvědčí o významné intenzitě, která by jinak bagatelnímu sporu přinesla ústavní rozměr. Většinu námitek stěžovatelka adresuje postupu obvodního soudu, jehož rozsudek ale ústavní stížností nenapadla. Výslovně pak uvádí, že nebrojí ani proti tomu, jak městský soud hodnotil doručování písemností stěžovatelce v nalézacím řízení. Právě na tomto závěru (který městský řádně zdůvodnil) je ale napadený rozsudek primárně postaven. V tomto kontextu je z pohledu Ústavního soudu nepodstatné, že městský soud výslovně nereagoval na odvolací námitku tvrzené rozporuplnosti znaleckého posudku. Stěžovatelka navíc nevysvětluje, jak závěr znalce o zanedbaném stavu nemovitosti koliduje s jeho způsobem výpočtu tržního nájemného pro účely stanovení výše náhrady pro vedlejší účastnici.
7. Zjevně neopodstatněná je z obdobných důvodů i stížnostní námitka, že odvolací soud nereagoval na její námitku proti rozhodnutí o nákladech nalézacího řízení. Jednak nákladové věci (natož v bagatelní výši) považuje Ústavní soud zpravidla také za zjevně neopodstatněné (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 37). Jednak stěžovatelka sama připouští, že předžalobní výzvu obdržela, čímž fakticky oslabuje svůj argument, že absence této výzvy v soudním spise bránila přiznání náhrady nákladů vedlejší účastnici.
8. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu