Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti JUDr. P. H., advokáta se sídlem [adresa] Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 838/2023-B-29 a proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK 33 INS 3552/2020-B-24, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel je insolvenčním správcem. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením rozhodoval o splnění oddlužení a osvobození dlužníka od placení pohledávek. Ve výrocích II. a III., které stěžovatel napadá v této ústavní stížnosti, rozhodl krajský soud o odměně stěžovatele jako insolvenčního správce. Soud schválil vyúčtování odměny v celkové výši 50 680,27 Kč včetně DPH. Zároveň zamítl návrh, aby insolvenčnímu správci byla část odměny uhrazena z rozpočtových prostředků krajského soudu.
2. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele proti výrokům II. a III. usnesení krajského soudu. Stěžovatel dále podal proti usnesení vrchního soudu dovolání, o kterém Nejvyšší soud doposud nerozhodl.
3. Stručně shrnuto, stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje způsob výpočtu odměny za přezkum přihlášek v insolvenčním řízení. Poukazuje na rozpornou judikatorní praxi v této otázce. Z toho všeho dovozuje porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivou odměnu podle čl. 28 Listiny. Stěžovatel vyzývá Ústavní soud ke sjednocení výkladu v projednávané věci.
4. Ve zbytku nepovažuje Ústavní soud za účelné rozsáhleji rekapitulovat argumentaci stěžovatele. Ústavní stížnost je totiž nepřípustná pro předčasnost. Meritorní argumentací se proto Ústavní soud ani nemohl zabývat.
5. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí poučil stěžovatele, že dovolání není přípustné. Stěžovatel si tohoto poučení byl vědom i při podání ústavní stížnosti, v jejímž bodě II. uvádí, že předjímá, že jeho dovolání bude odmítnuto z důvodu tzv. bagatelnosti jako nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Přesto dovolání podal paralelně s ústavní stížností.
6. Ústavní soud přitom z úřední činnosti zjistil (respektive aktualizovaně ověřil tvrzení samotného stěžovatele), že Nejvyšší soud doposud o dovolání nerozhodl.
7. V souladu se zásadou subsidiarity řízení o ústavní stížnosti může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním procesním prostředku ochrany (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, IV. ÚS 3256/10 či IV. ÚS 1743/20).
8. Za situace, kdy stěžovatel podal dovolání, nemůže Ústavní soud zasahovat do řízení, které doposud není skončeno. Nejvyšší soud se podaným dovoláním bude muset zabývat. Ústavní soud tak nemůže přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, byť by se výsledek řízení před Nejvyšším soudem mohl zdát sebezjevnějším. Ústavní soud výsledek dovolacího řízení jednoduše nemůže presumovat.
9. Lze tedy shrnout, že napadená rozhodnutí mohou být dotčena rozhodovací činností Nejvyššího soudu, a proto stěžovatel za dané procesní situace podal ústavní stížnost předčasně. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti však nepoškozuje stěžovatele na jeho právech. Ústavní soud totiž opakovaně judikoval, že případnou novou ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů nelze odmítnout jako návrh opožděný, i pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným ze zákona (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/18 či I. ÚS 3200/21).
10. Jednoduše řečeno, deklaruje-li nyní Ústavní soud předčasnost ústavní stížnosti, není oprávněn posléze říci, že (případná) pozdější ústavní stížnost je pro změnu opožděná.
11. Ústavní soud ani neshledal, a v tomto případě vůbec nemohl shledat, situaci, kdy ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel sice v tomto směru argumentuje, avšak uvedenou výjimku není možné na jeho případ použít. Pomocí této výjimky lze totiž překonat skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nelze tím však zhojit, že paralelně podal jiný opravný prostředek, v tomto případě dovolání. Pokud všechna ostatní řízení před soudy nejsou skončena, nelze výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti udělit (srov. Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 385).
12. Soudce zpravodaj tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2023
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj