Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. H., zastoupeného Mgr. Přemyslem Pražanem, advokátem se sídlem [adresa] směřujícího proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 23. 6. 2020, č. j. 60 Nc 104/2020-479, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na zákonného a nestranného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojeného napadeného usnesení, stěžovatel vede pracovněprávní spor přes Okresním soudem ve Zlíně. Jelikož nebyl spokojen s chováním senátu v průběhu jednání, podal námitku podjatosti vůči předsedovi senátu i jedné z přísedících. Obě tyto osoby se podjatými necítily, Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, pak nezjistil žádné skutečnosti, které by vzbuzovaly pochybnosti o nepodjatosti uvedených členů senátu a rozhodl o jejich nevyloučení z projednání a rozhodování věci.
3. Stěžovatel s uvedeným rozhodnutím obecného soudu nesouhlasí, rozsáhle rozebírá nedostatky, které předseda senátu v (původním) řízení činí a jak je vůči němu zaujatý, včetně například chyb v protokolaci. V případě přísedící pak naznačuje, že se k němu chovala nevhodně. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně tyto námitky řádně nevypořádal a ani neprovedl navržené důkazy, které měly svévolné chování nalézacího soudu prokázat. Stěžovatel uvádí, že v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu žádá o jeho zásah již nyní, dle něj by bylo nadbytečné a nehospodárné dokončovat celé řízení a teprve poté se vracet k otázce podjatosti soudu při případném dovolání či ústavním přezkumu.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a v tomto ohledu shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)], nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.
5. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
6. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatel uplatnil ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť ten má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Ústavní soud v konstantní judikatuře přistupuje k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce tak, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo. Jestliže se stěžovatel odvolává na nálezy, ve kterých Ústavní soud do otázky podjatosti zasahoval i před dokončením řízení (např. nález ze dne 4. 8. 2002, sp. zn. I. ÚS 629/20), je třeba dané případy odlišovat. Šlo totiž o situace, kdy nadřízený obecný soud námitku podjatosti uznal a zákonného soudce změnil, což samozřejmě zcela měnilo dynamiku řízení a na ni Ústavní soud reagoval. Tak tomu ale v přezkoumávané věci není, zákonný soudce zůstává shodný. Za daných okolnostní byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný (za všechny srov. usnesení ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 356/20).
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020 Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj