Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. M. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 52/2016-84 ze dne 8. 6. 2016, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že stěžovatel postrádá aktivní legitimaci k podání návrhu. Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 439/16 ze dne 24. 2. 2016, jež je stěžovateli ostatně známo, vyložil, že stěžovatel v právním vztahu, o který se v tehdy projednávané věci jednalo, vystupoval ve vrchnostenském postavení, tj. vydáním certifikátu vykonával "pravomoc" a nikoliv "subjektivní právo" ve smyslu citovaného stanoviska. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že ačkoliv je autorizovaný inspektor nepochybně soukromou osobou, vykonává v předmětném rozsahu delegovanou veřejnou správu. Podle Ústavního soudu za situace, kdy zákonná úprava předpokládá v zásadě obdobné právní a faktické účinky v případě stavebního povolení, vydávaného stavebním úřadem, a certifikátu autorizovaného inspektora (byť až po oznámení stavebnímu úřadu), přičemž stavební úřad certifikát toliko eviduje a není oprávněn na něj aktivně reagovat jako u ohlášených staveb (srov. § 105 a 106 stavebního zákona), není možno dospět k jinému konsekventnímu názoru, než že autorizovaný inspektor vystupuje jako správní úřad, byť pouze v tomto omezeném rozsahu, a tudíž jako orgán veřejné moci sui generis není oprávněn podat návrh Ústavnímu soudu na zahájení řízení, proto také Ústavní soud odmítl stěžovatelův návrh pro neoprávněnost navrhovatele. Stěžovatel v nynější ústavní stížnosti uvádí, že za situace, kdy se v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud přiklání ke zcela jiné interpretaci právního vztahu účastníků, než jakou podává Ústavní soud, a to ve prospěch rozhodnutí konfliktního senátu, pak ve věci převažuje zájem na ochraně jeho subjektivních práv než nad jeho veřejnou pravomocí. Ústavní soud však tento úhel pohledu stěžovatele nesdílí, neboť i v nyní řešené věci stěžovatel vystupoval jako osoba zúčastněná na řízení z pozice autorizovaného inspektora. Stěžovatel sice poukazuje na "jinou interpretaci právního vztahu účastníků" v nyní napadeném rozsudku kasačního soudu, avšak jednak ji nekonkretizuje, jednak především ani neuvádí, v čem tato údajná změna najednou zakládá odlišnost jeho procesního postavení (a nikoli jiných účastníků původního řízení či jiných osob na něm zúčastněných), a tím i možnost podat ústavní stížnost. V obou případech totiž byla předmětem hodnocení správních soudů právní otázka využitelnosti institutu řízení o určení právního vztahu dle § 142 správního řádu jako účinné obrany proti certifikátu autorizovaného inspektora, na jehož základě vzniklo stavebníkovi právo stavby, a to namísto správní žaloby. Postavení stěžovatele jako autorizovaného inspektora je neměnné, v obou případech vystupuje v postavení správního orgánu svého druhu, který vydal příslušný certifikát, lhostejno přitom, zda certifikát stěžovatele (a tím tedy právo stavby) zmíněným postupem zakotveným v § 142 správního řádu rozporují vlastníci sousedních nemovitostí stavby, jako je tomu v nyní projednávané věci, anebo jiné stavbou dotčené osoby, jako tomu bylo ve věci řešené usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 439/16. Vymezení okruhu osob nadaných právem zahájit řízení dle § 142 správního řádu totiž nemá sebemenší vliv na samotné vrchnostenské postavení autorizovaného inspektora při vydání certifikátu, a v tom důsledku na jeho nemožnost napadnout právní akty vzešlé z těchto řízení ústavní stížností. Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh odmítl dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 6. září 2016
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj