I. ÚS 273/26

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. V řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o určení pořadí pohledávky. Společnost A&C holding, a. s. (dříve PALMERIN GROUP, a.s.), IČ: [IČO], se coby žalobkyně a přihlášená věřitelka v insolvenčním řízení domáhala určení, že pohledávka uplatněná přihláškou podanou stěžovatelkou je ve výši 82 860 813,23 Kč pohledávkou nezajištěnou majetkem dlužníka Drbalovo a.s. (dříve PERSEUS Health Resort a.s.), IČ [IČO]. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 6. 2024 č. j. 206 ICm 2074/2022-56 bylo určeno, že příslušná pohledávka je ve výši 82 860 813,23 Kč pohledávka nezajištěná. V odůvodnění městský soud vysvětlil, že návrh na vklad zástavního práva byl v daném případě podán u příslušného katastrálního úřadu dne 15. 1. 2021, tomuto návrhu bylo vyhověno a vklad zástavního práva byl proveden dne 3. 5. 2021 se zpětnými účinky ke dni 15. 1. 2021. Mezi podáním návrhu na vklad u katastrálního úřadu a provedením tohoto vkladu bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka Drbalovo a.s., s právními účinky ke dni 2. 2. 2021. Zástavní právo tedy vzniklo zpětně ke dni 15. 1. 2021, avšak § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), zabránil stěžovatelce, aby se po zahájení insolvenčního řízení z předmětné zástavy uspokojila. Městský soud vyšel z judikatury Nejvyššího soudu, ze které plyne, že při zřízení zástavního práva k nemovitostem na základě zástavní smlouvy uzavřené před tím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nevznikne věřiteli právo na uspokojení z tohoto zajištění v insolvenčním řízení, bude-li vklad zástavního práva k nemovitostem rozhodnutím katastrálního úřadu povolen až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona nedovoluje nabytí a uplatnění zajištění v insolvenčním řízení (usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 16/2011 nebo rozsudek ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. 29 ICdo 13/2018).

3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 3. 2025 č. j. 106 VSPH 646/2024-78 byl rozsudek městského soudu potvrzen. Vrchní soud k věci dodal, že je-li vznik smluvního zástavního práva dvoufázový, přičemž rozlišuje právní důvod (v podobě smlouvy mající pouze obligační účinky) a způsob jeho vzniku (v podobě vkladu práva do katastru nemovitostí), nelze o jeho vzniku hovořit dříve, než byl celý tento proces dovršen. Bez ohledu na to, že účinky rozhodnutí o povolení vkladu se podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, vztahují ke dni podání návrhu na vklad, nelze o vzniku zástavního práva hovořit k okamžiku předcházejícímu okamžiku dovršení celého procesu jeho vzniku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak konstatoval, že nepočítá-li insolvenční zákon (s výjimkou danou § 41) s tím, že by zajištění zřízením smluvního zástavního práva na nemovitostech, které vzniklo po zahájení insolvenčního řízení, zakládalo věřiteli v insolvenčním řízení vznik práva na uspokojení pohledávky z tohoto zajištění, pak logicky ani nemá smysl spekulovat o tom, zda by insolvenční zákon měl vytvářet věřiteli dodatečný časový prostor pro prosazení takto zřízeného práva formou přihlášky.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2025 č. j. 29 ICdo 104/2025-107 odmítl dovolání stěžovatelky. Konstatoval přitom, že právní posouzení věci je v souladu s judikaturou. K námitce stěžovatelky, že městským a vrchním soudem citované závěry Nejvyššího soudu nelze použít, neboť šlo v konkrétních případech pouze o obiter dictum, Nejvyšší soud uvedl, že tak tomu není a že závěry uvedené např. ve usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 sen. zn. 29 NSCR 16/2011, nelze opomíjet jen proto, že byly vysloveny při řešení právní otázky posouzení účinků zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech. O obiter dictum nešlo, neboť ony závěry směřovaly (obecně) k výkladu § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že výklad § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona provedený obecnými soudy není ústavně konformní, neboť postavení zástavního věřitele v insolvenčním řízení činí závislým na průběhu vkladového řízení, tj. na okolnosti, kterou zástavní věřitel nemá možnost jakkoli ovlivnit. Dle stěžovatelky neexistuje žádný ústavně ospravedlnitelný důvod, pro který by mohly být oslabeny účinky zástavní smlouvy uzavřené před zahájením insolvenčního řízení tím, že zástavnímu věřiteli bude upřeno postavení odděleného věřitele, které jinak zákon zástavnímu věřiteli přiznává. Podle stěžovatelky jde v projednávané věci o případ protiústavní libovůle při výkladu vzniku zástavního práva. Obecné soudy absolutně přehlédly zpětný účinek při vzniku smluvního zástavního práva. Judikatura Nejvyššího soudu, na kterou odkázaly obecné soudy, na projednávanou věc nedopadá a postupem obecných soudů došlo ke stírání diametrálních rozdílů mezi instituty soudcovského zástavního práva, smluvního zástavního práva a zadržovacího práva, které se od sebe vzájemně liší v předpokladech jejich vzniku a uplatnění. Pakliže soudcovské zástavní právo vzniká, resp. je zřízeno na základě pravomocného soudního rozhodnutí a záznam, kterým se propisuje do katastru nemovitostí, má deklaratorní povahu, nelze mechanicky přejímat identická pravidla i pro smluvní zástavní právo. Samo vkladové řízení není řízením schvalovacím - katastrální úřad nerozhoduje o tom, zda ke změně poměrů týkajících se nemovité věci přivolí na základě své úvahy, nýbrž zkoumá toliko to, zda předložená vkladová listina je způsobilým podkladem pro zápis práva a zda zápisu nebrání stav údajů katastru. Tyto okolnosti zkoumá rovněž ke dni podání návrhu na vklad a nikoli ke dni vydání svého rozhodnutí. Uvedené atributy vkladového řízení dle stěžovatelky brání výkladu obecných soudů, dle něhož § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona je překážkou vzniku práva na oddělené uspokojení, a to až do okamžiku, kdy je o vkladu zástavního práva rozhodnuto katastrálním úřadem. Stěžovatelka, která podala dne 15. 1. 2021 návrh na vklad zástavního práva, legitimně očekávala, že na zástavní právo bude zákon nahlížet, jako by vzniklo ke dni 15. 1. 2021, tedy před nastoupením účinků dle § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Stěžovatelka odkazuje také na judikaturu Ústavního soudu, ze které dle ní vyplývá, že pohledávka vzniklá po zahájení konkurzu může být zajištěna zástavním právem s účinky ke dni jeho vzniku (tj. ke dni podání návrhu na vklad). Kromě toho stěžovatelka namítá, že obecné soudy rezignovaly na odůvodnění svých rozhodnutí, neboť ani v jednom napadeném rozhodnutí nebyla otevřena ústavněprávní rovina, na kterou stěžovatelka poukazovala od samého počátku. Žádný ze soudů taktéž nevysvětlil, na základě čeho dospěl k tomu, že nebude brát v úvahu tzv. zpětný účinek v případě smluvního zástavního práva zapisovaného do katastru nemovitostí. Své závěry opřely obecné soudy o nesouvisející judikaturu Nejvyššího soudu. Postup Nejvyššího soudu pak byl podle stěžovatelky formalistický.

6. Stěžovatelka současně navrhuje, aby Ústavní soud, pokud nenalezne ústavně konformní výklad § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, toto ustanovení zrušil.

Vyjádření účastníků řízení

7. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Městský soud sdělil, že ústavní práva stěžovatelky nebyla porušena a zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku

8. Vrchní soud odkázal na bod 39. svého rozsudku s tím, že nesouhlasí s námitkou, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyla v této věci pro soudy nižších stupňů závazná pro právní názor vyslovený jako tzv. obiter dictum v řízení, jehož předmětem byla otázka zajištění ze soudcovského zástavního práva. Byť za takového stavu skutečně nelze mít bez dalšího rozhodnutí dovolacího soudu za kasačně závazná (§ 243g odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 226 odst. 1 občanského soudního řádu), nelze pominout formu precedenční závaznosti znamenající, že již učiněný výklad dovolacího soudu by měl být východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu. Soudy nižších stupňů tak musí respektovat výklady dovolacího soudu, tj. jím vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok dovolacího rozhodnutí opíral, tzn. následovat precedenty. V této věci Nejvyšší soud svůj názor ve vztahu k účinkům zahájení insolvenčního řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona jednoznačně vyjádřil. Odvolací soud přitom současně neshledal důvod pro posouzení tohoto ustanovení jako umožňujícího ústavně nekonformní výklad, a neměl proto za nutné přerušovat řízení a předkládat věc Ústavnímu soudu. K opakované námitce stěžovatelky stran nedostatků odůvodnění, odkázal vrchní soud na odůvodnění svého rozsudku a také na judikaturu Ústavního soudu, dle které není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.

9. Nejvyšší soud uvedl, že v napadeném usnesení ozřejmil, že výkladem § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona se zabýval již v usnesení ze dne 30. 11. 2011 sen. zn. 29 NSČR16/2011, k jehož závěrům se posléze přihlásil v rozsudku ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. 29 ICdo 13/2018. Byť v prvním z označených rozhodnutí šlo o věc, která se týkala soudcovského zástavního práva, a v druhé věci věřitel uplatnil zadržovací právo, v obou rozhodnutích podal Nejvyšší soud obecný výklad § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, při němž se výslovně vyjádřil k aplikaci uvedeného ustanovení i na případy zřízení zástavního práva k nemovitostem na základě zástavní smlouvy uzavřené před tím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Jestliže odvolací soud závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu respektoval, nebyl důvod připustit dovolání; Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatelky odmítl. Pokud jde o výklad § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, Nejvyšší soud vychází z účelu právní úpravy. Ve zvláštní části důvodové zprávy (k § 109 a 110 insolvenčního zákona) k vládnímu návrhu insolvenčního zákona se uvádí, že: "Ustanovení § 109 připíná k okamžiku zveřejnění usnesení o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku řadu nových hmotněprávních i procesních účinků. Jak rozvedeno výše, smyslem tohoto rozšíření je docílit, aby zde po celou dobu trvání řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů. Tomu odpovídá především zákaz podávání žalob pro pohledávky, které lze (jak plyne z § 110 návrhu) již přihlásit v insolvenčním řízení [§ 109 odst. 2 písm. a)] a zákaz uplatňování a nabývání práv na uspokojení ze zajištění, které náleží do majetkově podstaty [§ 109 odst. 2 písm. b)] a zákaz dalšího provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce postihující majetkovou podstatu [§ 109 odst. 2 písm. c)]." Smyslem § 109 insolvenčního zákona je tak zejména omezení možnosti věřitelů individuálně uspokojovat pohledávky za dlužníkem a nabývat práva na uspokojení ze zajištění. Tomu koresponduje výklad § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, podle něhož lze nabýt právo na uspokojení ze zajištění jen v tom případě, kdy je proces nabytí tohoto práva završen (včetně vydání rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu) před tím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Narušením principu právní jistoty promítnutého v čl. 1 odst. 1 Ústavy by naopak bylo, kdyby vkladové řízení (jež může trvat nejen několik měsíců a jež se v intencích § 263 a násl. insolvenčního zákona nepřerušuje ani prohlášením konkursu na majetek dlužníka) zpětně i s velkým časovým odstupem mohlo měnit rozsah zajištění věřitelů majetkem dlužníka bez ohledu na stav insolvenčního řízení. Věřitelé, jejichž právo na uspokojení ze zajištění nevzniklo do okamžiku, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, proto nemohou být v insolvenčním řízení uspokojováni jako zajištění věřitelé.

10. Ústavní soud zaslal výzvu k vyjádření se také společnosti A&C holding, a. s. (dříve PALMERIN GROUP, a.s.), IČ: [IČO], které by náleželo postavení vedlejší účastnice řízení. Společnost A&C holding, a.s., byla poučena o tom, že i jako vedlejší účastnice musí být v řízení o ústavní stížnosti zastoupena advokátem, nicméně bez právního zastoupení zaslala Ústavnímu soudu stručnou písemnost, v níž sdělila, že předmětnou pohledávku postoupila společnosti qji s. r. o., IČ: [IČO]. V souladu s poskytnutým poučením má Ústavní soud za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (srov. nález ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 129/21).

11. Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud stěžovateli k replice nezasílal, neboť sdělené skutečnosti neobsahují nové informace nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

13. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li v řízení před obecným soudem a následně jeho rozhodnutím porušena základní práva účastníka řízení, a to zejména (ve smyslu tzv. Heckovy formule, srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, b. 41), pokud (a) obecný soud vůbec nerozpoznal, že řeší otázku týkající se základního práva, nebo (b) rozpoznal, ale vykládá základní právo chybně (např. v rozporu s judikaturou Ústavního soudu), případně (c) je argumentace soudu objektivně nehajitelná, a tudíž svévolná či (d) byla překročena hranice přípustného dotváření práva. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

14. V posuzované věci má stěžovatelka za protiústavní interpretaci § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona provedenou obecnými soudy, nesouhlasí s tím, že na její věc dopadá judikatura Nejvyššího soudu, o kterou se napadená rozhodnutí opírají, a napadená rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná, jelikož v nich obecné soudy nevypořádaly námitky stěžovatelky, a tedy je nedostatečně odůvodnily.

15. Dle užitého § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona je se zahájením insolvenčního řízení spojen následující účinek: "právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení; právo na uspokojení ze zajištění přitom náleží v případě zajištěné podmíněné pohledávky i dojde-li ke splnění odkládací podmínky pro vznik takové pohledávky po zahájení insolvenčního řízení; to platí obdobně v případě zajištěné budoucí pohledávky, dojde-li ke vzniku takové zajištěné budoucí pohledávky po zahájení insolvenčního řízení." Judikatura Nejvyššího soudu stran zajištění pohledávky na základě smluvního zástavního práva vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 sen. zn. 29 NSČR 16/2011, kde bylo konstatováno: "Soudcovské zástavní právo na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, na základě návrhu na jeho zřízení podaného před zahájením insolvenčního řízení, je na tom stejně jako jiné způsoby zajištění pohledávky, jejichž vznik nebyl dovršen k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Např. při zřízení zástavního práva k nemovitostem na základě zástavní smlouvy (představující tzv. titulus adquirendi) uzavřené před tím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, rovněž nevznikne věřiteli právo na uspokojení z tohoto zajištění v insolvenčním řízení, bude-li vklad zástavního práva k nemovitostem rozhodnutím katastrálního úřadu povolen (byť s účinky ke dni podání návrhu na vklad, jenž může předcházet okamžik, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) a stanovený modus adquirendi ve smyslu § 157 odst. 1 obč. zák. završen až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení."

16. Je třeba odmítnout argumentaci stěžovatelky, že si obecné soudy nebyly vědomy zpětného účinku zápisu do katastru nemovitostí při vzniku smluvního zástavního práva či že zanedbaly rozdíly mezi instituty soudcovského zástavního práva, smluvního zástavního práva a zadržovacího práva. Citované "původní" usnesení Nejvyššího soudu, na které navázala nyní napadená rozhodnutí, ale i jiná rozhodnutí v minulosti, pracuje se skutečností zpětného zápisu smluvního zástavního práva do katastru nemovitostí, přímo ji zmiňuje. K rozdílům mezi jmenovanými instituty pak z pohledu Ústavního soudu lze říci, že judikatura Nejvyššího soudu se snaží je všechny stavět na roveň. Například v rozsudku ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. 29 ICdo 13/2018 Nejvyšší soud konstatoval (ve vztahu k zadržovacímu právu), že "právo na oddělené uspokojení v insolvenčním řízení vzniká věřiteli jen tehdy, byl-li proces vzniku zajištění pohledávky dovršen předtím, než nastaly účinky § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Nevzniká-li právo na oddělené uspokojení ani tehdy, je-li proces vzniku zajištění dovršen v průběhu insolvenčního řízení s účinky ex tunc (k okamžiku předcházejícímu nastolení účinků zahájení insolvenčního řízení), logicky nemůže právo na oddělené uspokojení ze zajištění vzniknout ani v případě, kdy celý proces vzniku zajištění (u zadržovacího práva jednorázové jednání věřitele spočívající v zadržení věci) proběhl až po vzniku účinků zahájení insolvenčního řízení." Jinak řečeno, dle své judikatury k insolvenčnímu zákonu Nejvyšší soud požaduje po věřitelích, aby všechny relevantní úkony, na základě kterých by jim mohlo vzniknout právo na oddělené uspokojení v insolvenčním řízení (zajištěná pohledávka), proběhly před nastoupením účinků § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona (účinků automatického moratoria), tj. před zahájením insolvenčního řízení. Relevantními úkony, které mají proběhnout před zahájením insolvenčního řízení, jsou přitom zjevně také (a) běh celé doby mezi podáním návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí a samotným vkladem do katastru nemovitostí a (b) samotný vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Dle Nejvyššího soudu má o podaném návrhu na vklad katastrální úřad rozhodnout před nastoupením účinků § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, jinak nelze přihlášenou pohledávku považovat za zajištěnou. Stejná pravidla ve vztahu k účinkům automatického moratoria přitom platí jak pro soudcovské zástavní právo (viz již citované usnesení sen. zn. 29 NSCR 16/2011), tak pro zadržovací právo (viz taktéž citovaný rozsudek sp. zn. 29 ICdo 13/2018), a je přitom lhostejno, že proces jejich vzniku se od vzniku smluvního zástavního práva liší.

17. Uvedený výklad insolvenčního zákona, tzn. podústavního práva, je zcela v kompetenci obecných soudů (jak bylo uvedeno výše). Přičemž Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky není toho názoru, že by postoj zaujatý Nejvyšším soudem k aplikaci § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona ve vztahu k případům týkajícím se smluvního zástavního práva byl protiústavní interpretací zmíněného ustanovení. Lze se domnívat, že cílem Nejvyššího soudu mohla být snaha postavit na roveň věřitele, jejichž pohledávky jsou zajištěny z různých právních důvodů, přičemž Ústavní soud taktéž nevidí důvod mezi nimi dělat rozdíly. Přístup Nejvyššího soudu je nadto podpořen účelem, který má automatické moratorium plnit. Insolvenční zákon stanovuje, že nové zajištění nelze nabýt jinak, než za podmínek tímto zákonem stanovených, což má za cíl neumožnit věřiteli činit další kroky s cílem vylepšit si pozici, čímž se ukončuje pomyslný "hon na majetek" dlužníka. Právní úprava se snaží zabránit obcházení insolvenčního řízení uspokojením pohledávek vně kolektivního (insolvenčního) řízení [SPRINZ, Petr. § 109 (Automatické moratorium). In: SPRINZ, P., JIRMÁSEK, T., ŘEHÁČEK, O., VRBA, M., ZOUBEK, H. a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023,/ marg. č. 46.]

18. Ústavní soud kromě toho upozorňuje na jednu ze základních zásad občanského práva - vigilantibus iura scripta sunt, tedy zásadu, že práva náležejí bdělým. Výklad zastávaný obecnými soudy v napadených rozhodnutích tuto zásadu respektuje; bylo na stěžovatelce, aby vykonala všechny úkony potřebné ke vzniku zástavního práva, aby následně mohla do insolvenčního řízení přihlásit svoji pohledávku jako zajištěnou. V posuzované věci byla smlouva o zřízení zástavního práva mezi stěžovatelkou a dlužníkem uzavřena dne 25. 8. 2020. Návrh na vklad zástavního práva byl katastrálnímu úřadu doručen ovšem až 15. 1. 2021 (a k tomuto datu bylo také zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka). Stěžovatelka neuvádí, proč se na katastrální úřad neobrátila dříve a není úkolem soudů, aby důsledky prodlevy "napravovaly".

19. Pokud jde o odkaz obecných soudů na závěry judikatury Nejvyššího soudu, které považuje stěžovatelka pouze za tzv. obiter dictum, Ústavní soud ani s tímto nesouhlasí. Je pravdou, že předchozí rozhodnutí, ze kterých v nyní posuzované věci obecné soudy vyšly, se netýkala smluvního zástavního práva, týkala se nicméně účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení a konkrétně také právě účinků automatického moratoria; teorie týkající se účinků automatického moratoria tvořila ratio decidendi v rozhodnutích Nejvyššího soudu, ze kterých obecné soudy vycházely v nyní posuzované věci. Aplikace teorie účinků automatického moratoria na soudcovské zástavní právo, smluvní zástavní právo či zadržovací právo je pak pouze konkretizací obecných pravidel, která Nejvyšší soud ustáleně judikuje. Dle názoru Ústavního soudu tedy není porušením základních práv stěžovatelky, že obecné soudy stavěly na judikatuře Nejvyššího soudu, která se konkrétně týkala jiných "způsobů" zajištění pohledávky. Obecně je totiž judikatura Nejvyššího soudu neměnná a aplikovatelná i na situaci stěžovatelky.

20. Ústavní soud ani neshledal nedostatky v odůvodnění napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že soudy vycházely z ustálené judikatury, nebylo nutné, aby poskytovaly širší rozbor věci, než jaký v napadených rozhodnutích nabídly. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou srozumitelná a logická, vyplývá z nich, jak soudy vyložily relevantní ustanovení insolvenčního zákona a co to znamená pro stěžovatelku. Obecné soudy svými rozhodnutími respektovaly úpravu v insolvenčním zákoně a judikaturu, přičemž jejich závěry (jak bylo vysvětleno) nevyvolávají neústavní účinky. Dle názoru Ústavního soudu tedy napadená rozhodnutí netrpí tzv. kvalifikovanými vadami, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

21. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Návrh na zrušení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť jak vyplývá z § 74 zákona o Ústavním soudu, návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu