I. ÚS 274/20

Odůvodnění

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 15 T 11/2018-298 ze dne 3. 10. 2018 uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Odvolání stěžovatele i státního zástupce bylo rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 9 To 439/2018-395 ze dne 6. 3. 2019 podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto; podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu byl napadený rozsudek zrušen toliko ve výroku o náhradě škody. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že rozhodování obecných soudů bylo svévolné a jejich postup (zejména odvolacího soudu) formalistický, když ignorovaly jeho další důkazní návrhy. Tím, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, neboť v daném trestním řízení neshledal existenci tzv. opomenutých důkazů, pak došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 39 Listiny. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud primárně připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud dále konstatuje, že ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých základních práv, jeho argumentace postrádá jakoukoliv ústavněprávní dimenzi, neboť se jedná o pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, resp. s hodnocením provedeného dokazování. S ohledem na petit ústavní stížnosti a výše uvedené pak Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nevykazuje žádný ústavněprávní deficit.

Nejvyšší soud se ve svém odůvodnění důkladně zabýval všemi námitkami stěžovatele a plausibilně vysvětlil, proč jsou skutková zjištění v návaznosti na provedené dokazování ze strany trestních soudů správná a bez vad, když neshledal jakýkoliv nedostatek v podobě opomenutého důkazu či svévole. Jestliže pak soudy prvního i druhého stupně všechny důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a zároveň se adekvátně vypořádaly ve svých rozhodnutích s obhajobou stěžovatele, pak je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2020

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2020 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1250/2019-436 ze dne 13. 11. 2019. Takto byl označen předmět řízení v ústavní stížnosti, takto byl formulován její petit a bylo k ní připojeno pouze zmíněné usnesení Nejvyššího soudu. Co do tohoto předmětu řízení rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 15. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 274/20 tak, že ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dne 14. 4. 2020 stěžovatel doplnil svou ústavní stížnost tak, že navrhl zrušení i rozsudku obvodního soudu a usnesení městského soudu uvedených v záhlaví tohoto usnesení. Protože Ústavní soud nedopatřením nerozhodl ve svém usnesení ze dne 15. 4. 2020 i o tomto doplnění návrhu, postupoval podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu a ustanovení § 166 odst. 1 občanského soudního řádu a rozhodl tímto doplňujícím usnesením. Dospěl přitom k závěru, že tato část ústavní stížnosti je opožděná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani v jejím doplnění neuvedl, kdy mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu, o němž již bylo rozhodnuto. Ústavní soud však vycházel z informace na webu www.justice.cz, že Nejvyšší soud vrátil spis obvodnímu soudu dne 27. 11. 2019. Ústavní stížnost doručená dne 27. 1. 2020 tak byla jistě podána včas. To však již neplatí o doplnění ústavní stížnosti, která byla doručena až dne 14. 4. 2020. Tedy nepochybně po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu tak byla napadena opožděně a Ústavní soud ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2020

Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj