Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Mgr. V. V. a M. V., zastoupených Mgr. Marií Jandovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, č. j. 28 Cdo 3508/2018-273, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 22. 8. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu.
Shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018, č. j. 58 Co 354/2014-248, jímž bylo ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 3. 2014, č. j. 4 C 146/2012-79, rozhodováno o finanční náhradě dle zákona č. 229/1991 Sb.
Stěžovatelky v souvislosti s projednávaným případem poukázaly především na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, v němž se Ústavní soud ve věci stěžovatelek vyjádřil ke stanovení hodnoty pozemku, jež nebyl vydán v restitučním řízení a za který tudíž náleží restituentům finanční náhrada. Stěžovatelky nesouhlasí s tím, jak Nejvyšší soud v napadeném rozsudku vyložil citovaný nález Ústavního soudu ve vztahu k aplikaci ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb., a proto se domáhají jeho zrušení.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
V předmětném případě nastala situace, kdy stěžovatelky brojí proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu. Je zřejmé, že obecné soudy se budou danou věcí ještě zabývat a ústavní stížnost je tak třeba s ohledem na shora řečené považovat za předčasnou.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud využil své pravomoci svěřené mu čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení části § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., znějící "stanovené podle § 28a". V návrhu, evidovaném pod sp. zn. Pl. 21/19, se Nejvyšší soud mimo jiné zabývá otázkami týkajícími se aplikace nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16. Z uvedeného plyne, že finančními náhradami za nevydané pozemky se bude zabývat Plénum Ústavního soudu a soudce zpravodaj považuje za přiléhavé vyčkat jeho závěrů. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj