Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem v právní věci stěžovatele S. M., zastoupeného Mgr. Markem Štenclem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2013 č. j. 21 Cdo 3553/2012-82, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel napadá ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2014, doplněnou advokátem dne 29. 9. 2014, shora označené usnesení Nejvyššího soudu tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Usnesením Nejvyššího soudu bylo řízení o dovolání stěžovatele zastaveno pro nesplnění zákonem stanovené podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení; stěžovatel přes výzvu a poučení soudu o důsledcích své nečinnosti ve stanovené lhůtě, resp. ke dni vydání usnesení, nedostatek podmínky neodstranil.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a zejména Ústavním soudem vyžádaného spisového materiálu plyne, že stěžovatel byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2012 č. j. 25 C 9/2008-71, které mu bylo doručeno dne 24. 7. 2012, vyzván, aby si pro dovolání ve věci žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 1 Co 353/2008. Současně byl poučen o následcích neuposlechnutí výzvy soudu a o možnosti žádat též Českou advokátní komoru, aby mu určila advokáta.
3. Stěžovatel vytýkané vady ve lhůtě stanovené soudem neodstranil a Nejvyšší soud rozhodl tak, že řízení o dovolání zastavil (k důvodům viz bod 1).
4. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Podle odst. 2 téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
5. Podle ustálené praxe Ústavního soudu musí stěžovatel vyčerpat procesní prostředky v souladu se zákonem - musí je uplatnit v příslušných lhůtách a v souladu se zákonnými podmínkami pro jejich uplatnění (forma, obsah - adekvátní důvody, příp. povinné zastoupení, atd.). Uplatní-li procesní prostředek opožděně nebo nesplní-li podmínky jeho přípustnosti či přijatelnosti (jinými slovy, zaviní-li jeho neúčinnost), nastává z procesního hlediska stejná situace, jako by jej neuplatnil vůbec (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha : ASPI, a. s., 2007, s. 379 či Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 556.). Stěžovatel v nyní posuzované věci dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek uplatnil, avšak nesplnil zákonné podmínky jeho přípustnosti - povinné zastoupení advokátem či notářem ve smyslu § 241 o. s. ř.
6. Ústavní soud pro úplnost zvážil, zda ústavní stížnost nepřijmout na podkladě ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení míří zejména na situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha : ASPI, a. s., 2007, s. 386n.). O takový případ se zde však nejedná (blíže viz Filip, J., Höllander, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 580n.).
7. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud v této konkrétní věci k závěru, že o ní není oprávněn rozhodnout jinak, než ji pro nepřípustnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj