Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. N., zastoupeného JUDr. Václavem Petráskem, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 4 To 36/2007, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2007, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 4 To 36/2007 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým byl ke stěžovatelovu odvolání a zároveň i k odvolání Krajského státního zastupitelství v Brně podanému v neprospěch obviněného zrušen rozsudek soudu prvého stupně a věc mu byla podle § 259 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") vrácena.
Stěžovatel za prvé namítá, že vrchní soud se nedostatečně věnoval jedné z jeho výhrad. Za druhé tvrdí, že pokud shledal, že ve sdělení obvinění, obžalobě, ani rozsudku soudu prvého stupně nebyla náležitě specifikována subjektivní stránka jednání obžalovaného, nemohl rozhodnout jinak, než vrácením věci do stádia přípravného řízení. V takovém případě totiž vůči obžalovanému vůbec nenastaly právní účinky sdělení obvinění.
Stěžovatel má za to, že uvedeným způsobem bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje zrušit napadené rozhodnutí ve výroku o vrácení věci soudu prvého stupně.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je přitom její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné prostředky.
Stěžovatel žádá zrušit rozhodnutí soudu vyššího stupně, aniž by vyčkal nového rozhodnutí soudu nižšího stupně, jehož původní rozhodnutí bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Jeho návrh je s ohledem na to nutno hodnotit jako předčasný. Všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, nebyly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2007
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj