Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky P. T. V. A., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v [adresa] proti příkazu k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 0 Nt 5856/2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora označeného příkazu k domovní prohlídce s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 12 odst. 1, 2, čl. 11 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Předmětným příkazem k domovní prohlídce ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 0 Nt 5856/2010 (dále jen "příkaz") nařídil Obvodní soud pro Prahu 4 v trestní věci vedené u Policie ČR Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování pod ČTS: NPC-21/TČ-2010-209DKR-O1 domovní prohlídku bytu xx na adrese xxx, jakož i prostor k nemovitosti přináležejícím. Domovní prohlídka byla provedena dne 4. 8. 2010. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na ochranu soukromí a nedotknutelnosti obydlí. Domovní prohlídka byla prý provedena na základě vadného příkazu; vady mají spočívat v údajně nedostatečném skutkovém odůvodnění, proč byla prohlídka nařízena, a neuvedením důvodu její neodkladnosti a neopakovatelnosti. Dle stěžovatelky nebyla také v příkazu řádně označena osoba, u níž má být prohlídka provedena, ani orgán určený k jejímu provedení. Závěrem namítla porušení svého práva na nerušené užívání majetku (vlastnické právo), neboť jí -vzhledem k údajně nezákonnému postupu orgánů činných v trestním řízení - byly při domovní prohlídce zajištěny věci v jejím vlastnictví.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že se ústavností napadeného příkazu již zabýval, a to ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2816/10 a sp. zn. II. ÚS 2826/10; ústavní stížnosti stěžovatelů (D. V. N. a O. L. T.) byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Ani ve věci nynější stěžovatelky nemá Ústavní soud důvodu odchýlit se od závěrů, ve shora uvedených usneseních vyslovených. Proto mu nezbývá než zopakovat, že v otázce údajného nezmínění neodkladnosti a neopakovatelnosti prohlídky; dospěl k názoru, že k částečnému pochybení obvodního soudu sice došlo, nicméně neodkladnost provedení prohlídky je z okolností případu i spisového materiálu zcela zřejmá. Pochybení soudu však ústavněprávní intenzity nedosahuje a nepředstavuje ani důvod pro intervenci Ústavního soudu. V otázce nedostatečného skutkového odůvodnění dospěl Ústavní soud v citovaných usneseních k závěru, že i přes určitou strohost odůvodnění nelze hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů; při posuzování jeho dostatečnosti musí být požadavky na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení kladeny ve světle dané fáze počínajícího trestního procesu. Pokud stěžovatelka ve své stížnosti dále namítá, že v příkazu nebyl označen orgán určený k provedení domovní prohlídky, tu Ústavní soud prohlásil, že v odůvodnění je sice uvedeno, že dle § 83 odst. 2 trestního řádu se přikazuje, aby výkon domovní prohlídky provedl orgán Policie ČR; v příkazu je však také uvedeno, že trestní věc je vedena u Policie ČR, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování a je uvedena i konkrétní spisová značka, pod kterou ji tento orgán vede. Dle Ústavního soudu z napadeného příkazu tedy dostatečně vyplývá, který konkrétní orgán má domovní prohlídku provést. K námitce stěžovatelky co do zajištění věcí v jejím osobním vlastnictví Ústavní soud uvádí, že s ohledem na smysl a účel institutu zajištění majetkových hodnot, se jedná o tzv. legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je vedle náležitého zjištění trestných činů a spravedlivého potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Ústavní soud neshledal porušení v zákoně specifikovaných podmínek využití tohoto institutu a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu ani znaky nepřiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli neshledal. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2013
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu