I. ÚS 2841/10

Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho základních práv, zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele postupem správních orgánů došlo k porušení zásady, podle níž je nutné v procesních otázkách aplikovat právní předpis vždy v jeho aktuálním znění. Státní moc byla v jeho věci uplatněna mimo rámec zákona a to způsobem, v jehož důsledku mu byla, jako daňovému subjektu, přiznána náhrada za zadržované finanční prostředky ve zcela nepřiměřené výši, tedy v rozporu s čl. 11 Listiny.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem. Tímto rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci, jako správního orgánu prvního stupně, ze dne 18. 12. 2008, tak, že se stěžovateli přiznaný úrok z přeplatku na dani z příjmu fyzických osob za rok 1997 mění z částky 60.307,- Kč na částku 27.095,- Kč, respektive z částky 41.968,- Kč na částku 18.179,- Kč.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí. Hodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přezkoumávat obecnými soudy provedený výklad jednoduchého práva. Po prostudování ústavní stížnosti a s připojených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel pouze opakuje námitky, které uplatnil již v předchozím řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v postupu správních orgánů a soudů při výkladu a aplikaci § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Stěžovatel, stejně jako v řízení o kasační stížnosti, prosazuje názor, že úrok měl být stanoven podle uvedeného ustanovení zákona o správě daní a poplatků ve znění zákona č. 270/2007 Sb., účinného od 1. 11. 2007, tedy ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o čtrnáct procentních bodů. K této polemice stěžovatele se však již dostatečně podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud. V odůvodnění svého rozsudku se pečlivě zabýval posouzením otázky stanovení úroku z daňového přeplatku ve výši 140% diskontní úrokové sazby ČNB v souladu s ustanovením § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že pro posouzení této otázky je rozhodné především přechodné ustanovení čl. VI. bodu 5. zákona č. 230/2006 Sb., podle kterého se "úprava obsažená v § 64 odst. 6... použije pro přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastane po účinnosti tohoto zákona." Podle čl. XXI. zákona č. 230/2006 Sb., nabývá článek VI. účinnosti dne 1. 1. 2007. Nejvyšší správní soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že v posuzované věci nastala splatnost daně z příjmu fyzických osob za rok 1997 před koncem roku 2006, nelze s ohledem na jednoznačné vyznění předmětného ustanovení dospět k jinému závěru, než že výši úroku z přeplatku bylo nutno stanovit podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavně konformním způsobem reaguje i na ostatní námitky stěžovatele, které zopakoval v ústavní stížnosti. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud na jeho odůvodnění v dalším odkazuje. Ústavní stížnost je tedy pouze pokračováním polemiky stěžovatele s rozhodnutími správních orgánů a soudů. Stěžovatel tak požaduje na Ústavním soudu, aby přehodnotil výklad a aplikaci předmětných zákonných ustanovení na jeho věc. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Při přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že správní soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává. IV. Z výše uvedených důvodů jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Protože tím odpadla základní podmínka projednání návrhu s ústavní stížností spojených, a stěžovatele tedy nebylo možno považovat za osobu oprávněnou podat návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení, byl další návrh v ústavní stížnosti uvedený odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu