Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti T. Z., zastoupeného JUDr. Petrem Morongem, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013 č. j. 23 Cdo 3200/2011-205, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011 č. j. 29 Co 417/2010-175 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 228/2008, ve kterém se po žalované Komerční bance, a. s., úspěšně domohl zaplacení částky 630 000 Kč, následně zvýšené o částku 1 705 500 Kč jako protihodnoty za zhodnocení pronajaté nemovitosti. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhověl dovolání žalované a rozsudek odvolacího soudu zrušil; ve vztahu k částce 1 705 500 Kč Nejvyšší soud uvedl, že počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění tohoto nároku bylo třeba počítat nikoliv od okamžiku zahájení původního řízení (pro částku 630 000 Kč), ale od okamžiku návrhu na změnu žaloby. S tímto právním názorem stěžovatel nesouhlasil a v ústavní stížnosti mu oponoval. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí, které není konečné, odkázal na závěry plynoucí z nálezu sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů. Ústavní soudu proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či snesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11). Podanou ústavní stížností stěžovatel brojil proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze a věc (rozhodnutí o nároku ve výši 1 705 000 Kč) byla vrácena tomuto soudu, aby o ní znovu jednal a rozhodl. Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další). Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, vycházející z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.) a sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2013
Milada Tomková, v. r. soudce zpravodaj