I. ÚS 2868/10

Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena její práva zaručená čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, 4 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že obecné soudy neuznaly daň z příjmu jako náklad spojený s udržováním, správou a prodejem zpeněžené věci podle § 28 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o konkurzu a vyrovnání"). Postupem obecných soudů a nesprávným restriktivním výkladem zákona o konkurzu a vyrovnáni v otázce, co se rozumí náklady spojenými s udržováním, správou a prodejem zpeněžené věci, došlo k vybočení z mezí zásad spravedlivého procesu a ve svém důsledku i k porušení jejího vlastnického práva. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí připustil, že je možno mít pochybnosti o vhodnosti či spravedlnosti této úpravy, ale nenašel argumenty, kterými by zpochybnil její konformnost s ústavním pořádkem. Stěžovatelka dále dovodila, že změnou provedenou zákonem č. 492/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále "zákon č. 492/2000 Sb."), kterou bylo zrušeno osvobození hospodářského výsledku plynoucí ze zpeněžení konkurzní podstaty od daně z příjmu, došlo k diskriminaci skupiny konkurzních věřitelů tím, že jsou nuceni nést zkrácení svých pohledávek o úhradu daně z příjmu úpadce. Zákonodárce tak založil privilegovanost pohledávek státu vůči "neodděleným" konkurzním věřitelům, čímž omezil jejich vlastnické právo ve prospěch státu bez jakéhokoliv legitimního cíle takovéto úpravy. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud přezkoumal soulad zákona č. 492/2000 Sb. s ústavním pořádkem a zrušil jej v části první, bodu 101, jímž bylo s účinností od 1. ledna 2001 zrušeno osvobození hospodářského výsledku plynoucí ze zpeněžení konkurzní podstaty od daně z příjmu právnických osob, a části první, bodu 19, od daně z příjmu fyzických osob. II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v rámci konkurzního řízení společnosti WienInvest, s. r. o. (dále "úpadce"), domáhala své pohledávky ve výši 67.394.556,04 Kč, k níž jí bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006, čj. 39 Cm 164/2002 - 50, přiznáno právo na přednostní uspokojení. Městský soud v Praze rozhodl rozvrhovým usnesením ze dne 17. 10. 2008, čj. 88 K 3/2002 - 324, o tom, že pohledávky druhé třídy, včetně pohledávky stěžovatelky, budou uspokojeny poměrně do výše 22,6396 %. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze, usnesením ze dne 16. 4. 2009, čj. 2 Ko 333/2008 - 341, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2010, čj. 29 Cdo 3308/2009 - 326, odmítnuto s tím, že opakuje argumenty, s nimiž se Nejvyšší soud v téže věci vypořádal (jako s nedůvodnými) v usnesení ze dne 1. 7. 2010, čj. 29 Cdo 2177/2008 - 322, jímž dovolání stěžovatelky proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkurzní podstaty úpadce, zamítl.

III. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy), výjimku tvoří pouze případy, kdy v důsledku vadné aplikace práva došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Pokud tedy soudy v řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (viz čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové ani právní objasňování věcí, které patří do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu ani hodnotit jimi již hodnocené důkazy. Ústavnímu soudu přísluší toliko posoudit, zda postup soudů v konkrétním případě nevybočil z ústavních mezí a zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. Takové skutečnosti však v projednávané věci nezjistil. Stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila proto, že nesouhlasí se závěry obecných soudů v otázce, zda lze daň z příjmu zahrnout mezi náklady spojené s udržováním, správou a prodejem zpeněžené věci podle § 28 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání. Na podporu svých tvrzení uvedla argumenty totožné s těmi, které již uplatnila v rámci řízení u obecných soudů. Ústavní stížností tak zjevně pouze pokračuje v polemice s konkrétními závěry obecných soudů tak, jako by Ústavní soud byl jen další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, jíž však, s ohledem na shora uvedené principy jeho činnosti, není. Ústavní soud přezkoumal, zda obecné soudy ve věci stěžovatelky nepostupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny a zda rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, nezasáhly do jejích shora uvedených práv. Dospěl k závěru, že k tomu v projednávaném případě nedošlo. Stěžovatelka své námitky, vtělené do ústavní stížnosti, uplatnila již v rámci předcházejícího řízení u obecných soudů, jmenovitě před soudem odvolacím a dovolacím. Jak Ústavní soud zjistil, oba soudy se jimi velmi detailně zabývaly a podrobně vyložily, z jakých důvodů přijaly závěr, že daň z příjmu nelze pokládat za náklad spojený s udržením a správou zpeněžené věci v rámci konkurzního řízení. Proto také nedochází ani ke stěžovatelkou rozporovanému neoprávněnému znevýhodnění některých skupin věřitelů. Pokud v její věci konstatovaly, že za výdaje spojené se zpeněžením nemovitosti podle § 28 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání lze považovat pouze výdaje spojené s jejím zdaněním, nelze jejich závěrům z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout. Ústavní soud nezjistil (stěžovatelka to ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdí), že by obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva tím, že by jimi použitá interpretace předmětných ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání byla výrazem libovůle či dokonce svévole. Ústavní soud proto respektoval jejich kompetenci a jimi vyslovený právní názor nepřehodnocoval. Nezbývá než dodat, že skutečnost, že se stěžovatelka s jejich právním posouzením v této otázce neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá. Ústavní soud tak nesdílí názor stěžovatelky, že by obecné soudy postupovaly formalisticky a že by jimi provedený výklad zákona o konkurzu a vyrovnání byl příliš restriktivní. Nedošlo tedy k žádnému vybočení z mezí zásad spravedlivého procesu a ve svém důsledku ani k porušení jejího vlastnického práva. Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil v posuzované věci nic, čím by došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky a věc tak posouvalo do ústavněprávní roviny. Pouze pro úplnost dodává, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, případně na rozhodnutí, odpovídající stěžovatelčiným představám. Článek 1 Listiny, jehož porušení namítá, pak nelze vykládat izolovaně od článků 2 až 4 Listiny; naopak je nutno je pojmout jako celek, přičemž zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě porušením principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví, přičemž musí dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech a mělo legitimní cíl, jímž bylo, v případě zrušení osvobození výtěžku ze zpeněžení konkurzní podstaty od daně z příjmu, vyloučení účelových konkurzů mající za cíl tohoto daňového zvýhodnění využít. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud zrušil shora označená ustanovení zákona č. 492/2000 Sb. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu má návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu akcesorickou povahu, protože ho lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, promítá se takové rozhodnutí i do rozhodnutí o tomto akcesorickém návrhu. Ústavní soud proto uzavírá, že rozhodnutími napadenými ústavní stížností nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Proto z výše uvedených důvodů její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu