Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 270/2024-26 ze dne 30. 7. 2025 a Krajského soudu v Brně č. j. 29 A 43/2024-33 ze dne 14. 11. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Magistrátu města Brna jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stavební úřad zamítl žádost stěžovatele o dodatečné povolení staveb, neboť podle závazného stanoviska vedlejšího účastníka byly dané stavby nepřípustné pro nesoulad s územním plánem. Rozhodnutí úřadu vedlejší účastník zamítl.
2. Žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem.
3. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí porušují jeho práva na ochranu vlastnictví a podnikat zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel namítá, že jím dotčené stavby jeho rodina po staletí užívá k zemědělské činnosti. Tvrdí, že již před schválením územního plánu on či jeho rodina užívali dané nemovitosti, patrně v rozporu s následným funkčním regulativem čistého bydlení podle územního plánu. Jestliže se ale charakter budov nezměnil, nemůže územní plán tento způsob využití nemovitostí ignorovat. Již přijetím územního plánu tak nastalo porušení stěžovatelových práv, jehož důsledkem je mj. zamezení podnikání. Podle stěžovatele je nepřijatelné, že stavební úřad nevyhověl jeho žádosti o dodatečné povolení stavby; stěžovatel vynaložil nemalé úsilí na opatření požadovaných dokladů a vyjádření v očekávání, že jeho žádosti bude vyhověno.
4. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nad rámec Ústavní soud uvádí následující.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti představil polemiku s rozhodnutími správních orgánů, která je ve značné části mimoběžná s předmětem řízení před obecnými soudy. Stěžovatel svými námitkami míří především na obsah a důsledky územního plánu z roku 1994, jehož zrušení ale v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nenavrhl, což Nejvyšší správní soud reflektoval v bodu 15 napadeného rozsudku. Krajský soud srozumitelně konstatoval, že podle zákona i požadavků konstantní judikatury musí stavební úřad v řízení o dodatečném povolení stavby posoudit soulad stavby s územně plánovací dokumentací. Následně ústavně konformně odůvodnil závěr, že správní orgán v souladu se zákonem dodatečně nepovolil stavby, které jsou svým určením v rozporu s daným územním plánem. Stěžovatel přitom stavby provedl bez jakéhokoli rozhodnutí či opatření správního úřadu. Tyto závěry stěžovatel nezpochybňuje. Rovněž je patrné, že samotné poučení stěžovatele o tom, že může žádat o dodatečné povolení staveb, nezakládá nárok na kladné rozhodnutí správního orgánu.
7. Nejvyšší správní soud se s výjimkou námitky vnitřní rozpornosti rozsudku krajského soudu (kterou shledal nedůvodnou) stěžovatelovými námitkami věcně nezabýval. Nejvyšší správní soud považoval ostatní námitky za nepřípustné, neboť jimi stěžovatel nezpochybnil rozsudek krajského soudu, pouze zopakoval svou argumentaci ze správního řízení. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvedl konkrétní námitky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu. Proto jej Ústavní soud přezkoumal toliko z hlediska obecných stěžovatelových námitek (viz výše bod 3) a dospěl k závěru, že rozsudek nevzbuzuje ústavněprávní pochybnosti.
8. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozsudky splňují ústavněprávní požadavky kladené na soudní rozhodnutí. Prismatem obecných stěžovatelových námitek není z rozsudků krajského soudu ani Nejvyššího správního soudu patrno jakékoli ústavněprávní pochybení.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu