Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o návrhu stěžovatelky EUROVIA CS, a. s., se sídlem [adresa] IČ [IČO], zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014, č. j. Ncp 4217/2013-125, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutím obecného soudu mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, zejména do práva na zákonný soud a zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy, jehož se účastní jako žalovaná. 3. Návrhem ze dne 26. 11. 2012 podaným u Obvodního soudu pro Prahu 1 se žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvková organizace, se sídlem Na Pankráci 56, Praha 4, IČ [IČO], domáhal odstranění vad stavebního objektu SO 104 jako součásti stavby nazvané "Dálnice D47, stavba 4708.2 Ostrava, Rudná - Hrušov, 2. Stavba, km 153,054 - 155,140". Stěžovatelka podala dne 14. 10. 2013 námitku věcné nepříslušnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 přípisem ze dne 22. 10. 2014 stěžovatelce oznámil, že shledal námitku jako důvodnou a v souladu s § 104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") věc předložil nadřízenému Vrchnímu soudu v Praze. Ten usnesením ze dne 24. listopadu 2014, č. j. Ncp 4217/2013-125, rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci je v prvním stupni příslušný okresní soud, tedy Obvodní soud pro Prahu 1. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v nyní projednávané věci jde o spor mezi státní příspěvkovou organizací a podnikatelem. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), byl podnikatel definován jako osoba zapsaná v obchodním rejstříku, osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, a jako osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Podnikáním se podle 2 odst. 1 obchodního zákoníku rozuměla soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Ředitelství silnic a dálnic, státní příspěvková organizace, nebylo zapsáno v obchodním rejstříku. Podle zřizovací listiny byla zřízena zejména za účelem hospodaření s dálnicemi a silnicemi I. třídy, zajišťování jejich provozu a oprav. Současně se jednalo o právnickou osobu vystupující v právních vztazích svým jménem a nesoucí odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Hospodařila však s majetkem státu. V daném případě tak Vrchní soud v Praze nemohl aplikovat ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu, ve znění účinném ke dni zahájení řízení. Jednalo se podle jeho názoru o obchodní věc, avšak žalobce nebyl podnikatelem. Nedošlo tak ke kumulativnímu splnění všech podmínek pro určení věcné příslušnosti krajských soudů.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích základních ústavně garantovaných práv a svobod. 5. Porušení práva na zákonný soud a zákonného soudce, příp. obecně práva na spravedlivý proces, spatřuje v tom, že obecný soud nesprávně interpretoval ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu, ve znění účinném ke dni zahájení řízení. Podle stěžovatelky je nutno nyní projednávanou věc označit za obchodní, a proto by i její rozhodnutí mělo být svěřeno soudům krajským. V opačném případě by ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu, ve znění účinném ke dni zahájení řízení, postrádalo smyslu, neboť spory z věcně stejných smluv by v některých případech rozhodovaly okresní soudy, v jiných případech naopak soudy krajské. Stěžovatelka v tomto bodě odkazuje na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu a zjevný úmysl zákonodárce. 6. Na základě výše uvedeného proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.
7. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně bezdůvodná. 8. V prvé řadě se Ústavní soud zaměřil na otázku přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu v civilním řízení, neboť se nejedná o rozhodnutí, kterým by byla věc skončena, nýbrž o rozhodnutí ryze procesní. S odkazem na dřívější praxi (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 904/08) však uvádí, že ústavní stížnost je přípustná i proti tomuto rozhodnutí, neboť i ono je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Stejně tak není vhodné přesouvat posouzení otázky porušení práva na zákonný soud a zákonného soudce do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno. 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na zákonný soud a zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a obecně také práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích zakotvených práv došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo. 10. Podstata ústavní stížnosti se soustředí na jedinou otázku podústavního práva, a to určení, který článek soustavy civilních soudů je oprávněn projednat a rozhodovat nyní souzenou věc. Jiné argumenty zpochybňující ústavnost napadeného rozhodnutí v ústavní stížnosti obsaženy nejsou. 11. Ve vztahu k určení věcné příslušnosti Ústavní soud konstatuje následující. Podle § 2 odst. 2 obchodního zákoníku platilo, že za podnikatele se považovala osoba zapsaná v obchodním rejstříku, osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění, osoba podnikající na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů a osoba provozující zemědělskou výrobu zapsaná do evidence podle zvláštního předpisu. Ředitelství silnic a dálnic není zapsáno v obchodním rejstříku, nepodniká na základě jiného než živnostenského oprávnění ani neprovozuje zemědělskou výrobu, avšak podle informací uvedených v živnostenském rejstříku má živnostenská oprávnění. Činnost Ředitelství silnic a dálnic však v nyní souzené věci nelze považovat za podnikání. Podle § 2 odst. 1 obchodního zákoníku platilo, že podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Při realizaci zabezpečení správy, údržby a oprav dálnic a silnic I. třídy a zabezpečení výstavby a modernizace dálnic a silnic I. třídy však není činnost vykonávána za účelem dosažení zisku, nýbrž za účelem zajišťování veřejné prospěšnosti [srov. § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů]. Z toho důvodu lze dospět k závěru, že na Ředitelství silnic a dálnic v nyní souzené věci nebylo možno nahlížet jako na podnikatele. I z tohoto důvodu nebyly kumulativně splněny předpoklady pro nastoupení účinků předvídaných v ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu, ve znění účinném ke dni zahájení řízení, podle nějž platilo, že krajské soudy jsou příslušné k rozhodování ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů uvedených v bodech 1 až 6. 12. Ústavní soud dále uvádí, že souhlasí s argumenty stěžovatelky a jejím odkazem na judikaturu podporující závěr o nutnosti označení nyní projednávané věci za obchodní, nicméně těmto argumentům a dříve judikovaným závěrům napadené rozhodnutí neodporuje. Vrchní soud v Praze nepolemizuje se závěrem, zda se jedná o vztah obchodní povahy, nýbrž uvádí, že žalobce nelze považovat za podnikatele. 13. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud konstatuje, že věcná příslušnost okresních soudů byla určena správně, a proto v nyní souzené věci nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv či svobod stěžovatelky. 14. Ústavní soud dále připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.
15. Vzhledem k výše uvedenému byl návrh stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2015 Ludvík David v. r. předseda senátu