Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. K. P., zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 9 To 67/2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, řádně a včas podané, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jeho vydáním došlo k porušení jejích základních práv, zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Podle stěžovatelky byl porušen také čl. 4 a čl. 95 Ústavy ČR. Z ústavní stížnosti a z kopie přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze, usnesením ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 4 T 20/2006, rozhodl o návrhu stěžovatelky na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, která vystupovala jako společná zmocněnkyně 260 poškozených tak, že podle § 151 odst. 3 trestního řádu (s odkazem na § 151 odst. 6 trestního řádu) její odměnu stanovil v celkové výši 1,245.420,- Kč. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka a jedna z obžalovaných stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením tak, že z podnětu obžalované zrušil zmíněné usnesení soudu prvního stupně v plném rozsahu a znovu rozhodl tak, že podle § 151 odst. 1 trestního řádu návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatelky zamítl (výrok I.). Stížnost stěžovatelky zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s rozhodnutím odvolacího soudu, který zamítl její návrh na přiznání odměny a hotových výdajů, tvořících náklady trestního řízení. Právní důvod, proč tak odvolací soud rozhodl, vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, podle kterého jak stěžovatelka, tak i Městský soud v Praze "evidentně zaměňují pojmy mezi zvoleným zmocněncem na základě rozhodnutí o výběru společného zmocněnce podle § 44 odst. 2 trestního řádu, což se stalo v této věci a ustanoveným zmocněncem podle § 51a trestního řádu, kdy náklady vzniklé s jeho přibráním hradí stát".
K porušení principů spravedlivého procesu v posuzované věci nedošlo. Odvolací soud uzavřel, že v případě stěžovatelky šlo o zastupování společným zmocněncem podle § 44 odst. 2 trestního řádu, a nikoli o případ ustanoveného zmocněnce ve smyslu § 51a trestního řádu, kdy náklady vzniklé s jeho přibráním hradí stát. To však pouze za podmínek, že poškozený doloží, že nemá dostatek prostředků, aby hradil náklady vzniklé přibráním zmocněnce a na jeho návrh o tom rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce. Městský soud tedy pochybil, pokud rozhodl o návrhu stěžovatelky podle § 151 odst. 3, 6 trestního řádu. Takové rozhodnutí neměl vůbec vydat, protože pro ně nebyly splněny zákonné podmínky. Proto odvolací soud rozhodl správně, pokud zmíněné usnesení městského soudu zrušil. Je tedy věcí stěžovatelky (jako advokáta - zmocněnce), aby vzniklé náklady vyúčtovala poškozeným, které na základě plné moci zastupovala. Odvolací soud svůj závěr o tom, že ve věci stěžovatelky je namístě aplikace § 151 odst. 1 trestního řádu v tom, že stát nenese vlastní náklady poškozeného, ani vydání způsobená zvolením obhájce a zmocněnce, logicky a srozumitelně odůvodnil.
Ústavní soud tedy neshledal žádná porušení základních práv stěžovatelky, pro která by bylo možno napadené rozhodnutí zrušit. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledky soudního řízení nelze řešit cestou ústavní stížnosti. Veškeré další argumenty v doplňcích ústavní stížnosti jsou jen polemikou s jasně vyjádřenými závěry odvolacího soudu. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 8. prosince 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu