Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GRUPO ANTOLIN BOHEMIA a. s., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2007, čj. 8 Ca 137/2007 - 56, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti navrhla zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž nebyl přiznán odkladný účinek její žalobě proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 23. 4. 2007, čj. 541/139/07/11/203, pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatelka mj. uvedla, že podle poučení městského soudu není proti jeho usnesení přípustná kasační stížnost podle § 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. Zmíněné usnesení neobsahuje odůvodnění, proto nelze zjistit, jakou úvahou se soud při svém rozhodování řídil. Nepřiznání odkladného účinku správní žalobě může způsobit negativní ekonomické dopady na podnikání stěžovatelky v České republice a v podstatě znamená její "nevratnou ekonomickou likvidaci".
Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K povaze rozhodnutí správního soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě je nutno v řízení o ústavní stížnosti přistupovat tak, že jde o rozhodnutí zatímní povahy, které může být v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. § 73 odst. 3, 4 s. ř. s.). Posuzovaná ústavní stížnost tedy brojí proti rozhodnutí ve věci, ve které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. III. ÚS 119/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, str. 489). Je tedy nepochybné, že v projednávané věci ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé, ale proti rozhodnutí, které je svou povahou dočasné, které má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jedná se toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, jehož účel a smysl je jen procesní. Nejedná se tedy o "konečné rozhodnutí", jež by bylo procesními prostředky už nenapravitelné. Nadto podle § 55 odst. 4 s. ř. s. usnesení o nepřiznání odkladného účinku správní žalobě, tj. usnesení, kterým se řízení nekončí a ani se jím neukládá nikomu žádná povinnost, nemusí obsahovat odůvodnění. Z toho logicky vyplývá, že takovéto rozhodnutí nelze z věcného hlediska vůbec přezkoumávat. Tento závěr potvrzuje rovněž § 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s., podle kterého není kasační stížnost přípustná proti rozhodnutí, které je svou povahou dočasné. Na základě shora uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústavní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2008
František Duchoň soudce Ústavního soudu