Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, PS 1/9, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Fekarem, L.L.M., advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2017 č. j. 2 As 190/2017-17, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. září 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2017 č. j. 2 As 190/2017-17. Podle tvrzení stěžovatele byla napadeným rozhodnutím porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvená v čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 28 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod, v čl. 14 odst. 1 ve spojení s čl. 8 odst. 3 a) a b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 7 písm. a) (i) a b) a čl. 9 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 2. Stěžovatel podal k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením, v níž současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. května 2017 č. j. 10 A 210/2016-34 žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítl (výrok I.) a zamítl i jeho návrh na ustanovení obhájce (výrok II.). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
3. Nejvyšší správní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností návrh na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti zamítl (výrok I.), kasační stížnost zamítl (výrok II.), rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III.) a vedlejší účastnici řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok IV.).
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že absence příjmů a nemajetnost je dána nikoliv jeho vlastním rozhodnutím, ale právní i faktickou nemožností práce ve výkonu trestu, odpovídající nárokům na spravedlivou odměnu za práci, na uspokojivé pracovní podmínky a přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Stěžovatel namítal, že stanovení výše základní složky odměny, kterou by mohl v případě zaměstnání ve věznici pobírat, porušuje požadavek rovnosti a je ve vztahu extrémní disproporcionality vůči minimální mzdě, případně zaručené mzdě a ve vztahu k právu na spravedlivou odměnu za práci.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí v rozsahu uvedeném stěžovatelem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
8. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci Nejvyšším správním soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí ověřil, že Nejvyšší správní soud se celou věcí podrobně zabýval, náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, jakými úvahami se řídil a na základě jakých skutečností rozhodl, že kasační stížnost není důvodná. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné.
9. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že obsahově obdobné ústavní stížnosti stěžovatele byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty kupř. usneseními ze dne 10. července 2012 sp. zn. IV. ÚS 2493/12, ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. III. ÚS 1550/12, ze dne 15. listopadu 2012 sp. zn. II. ÚS 3426/12, ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2291/13, ze dne 18. října 2016 sp. zn. III. ÚS 2863/16, ze dne 20. června 2017 sp. zn. III. ÚS 3171/16. V posuzované věci nebyl zjištěn žádný důvod, proč by se měl Ústavní soud od závěrů v nich uvedených jakkoliv odchylovat.
10. Ústavní soud v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu