Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) K. Č. a 2) J. Č., zastoupených Mgr. Janem Mikulášem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 1. 9. 2010, čj. 5 C 730/2010 - 459, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2011, čj. 24 Co 39/2011 - 493, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé navrhli zrušení shora uvedených rozsudků vydaných v řízení o určení vlastnického práva, ve kterém jako žalovaní neuspěli. Podle jejich názoru došlo k nepřiměřenému zásahu do jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a zároveň do jejich práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že v jejich věci dovolání není přípustné, obrátili se na Ústavní soud.
Po přezkoumání uvedených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatelů se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů obou stupňů. Ústavní soud ovšem není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy. Skutečnost, že proti rozsudku odvolacího soudu není přípustný další opravný prostředek, neznamená, že roli další přezkumné instance převezme bez dalšího Ústavní soud.
Tvrzení stěžovatelů o rozporu označených rozsudků s ústavněprávními zásadami a se zákonnými kritérii neodpovídá skutečnosti, což vyplývá z jejich obsahu. V řízení o určení vlastnického práva okresní soud určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, specifikovaných v rozsudku. K odvolání stěžovatelů krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil z důvodů, které v odůvodnění svého rozsudku jasně vyložil. Okresní soud i soud odvolací tedy náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu § 132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve věci postupovaly v souladu s relevantními ustanoveními občanského zákoníku. Ústavní soud proto zcela odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí s tím, že ve zkoumané věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Obsahem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se skutkovými závěry obecných soudů ohledně zjišťování vlastnického práva ke sporným nemovitostem. K argumentům této polemiky se již dostatečně vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. V kompetenci Ústavního soudu není přehodnocovat závěry obecných soudů v konkrétních detailech sporu. Pokud tedy stěžovatelé nesouhlasí se závěry obecných soudů, nezakládá to automaticky odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v této věci neshledal žádná pochybení, která by znamenala porušení základních práv stěžovatelů.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu