I. ÚS 292/99

Odůvodnění

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze došlo ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod.

Ke své ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že její matka, paní B.K., která zemřela dne 18. 4. 1995, byla na základě dědictví po svém otci, panu V. Z., vlastnicí pozemkové parcely č. [parcela], zapsané ve vl. Č. 426 pozemkové knihy pro k. ú. Z. jako role. Předmětný pozemek užíval Státní statek v Uhlířských Janovicích na základě zákona č. 125/1975 Sb., a to až do 1. 10. 1975, kdy státní statek uzavřel s MěNV ve Zruči nad Sázavou, právním předchůdcem vedlejšího účastníka (dále jen MěNV), dohodu o převodu práva užívání k tomuto pozemku.

MěNV pak podal žádost o vydání předběžného souhlasu k trvalému odnětí předmětného pozemku zemědělské výrobě pro výstavbu rodinných domků. O této skutečnosti, dle sdělení stěžovatelky, nebyla matka stěžovatelky informována. Pozemek byl následně "rozparcelován" a jednotlivé pozemky (parcely), dány do užívání zájemcům o výstavbu rodinných domků. V roce 1980 podal MěNV žádost o vynětí předmětného pozemku ze zemědělského půdního fondu. V roce 1989 MěNV navrhl matce stěžovatelky, aby mu uvedený pozemek odprodala s tím, že jinak bude tento pozemek vyvlastněn. V návaznosti na výše uvedené uzavřela matka stěžovatelky s MěNV kupní smlouvu na odprodej uvedeného pozemku.

Stěžovatelka následně podala u Okresního soudu v Kutné Hoře žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi její matkou a MěNV je neplatná. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 6. 1998, č. j. 4 C 56/96-156, návrhu stěžovatelky vyhověl, když předmětnou kupní smlouvu prohlásil za absolutně neplatnou. K uvedenému závěru dospěl soud na základě zjištění, že v době, kdy právní předchůdkyně stěžovatelky uzavřela s MěNV smlouvu ohledně prodeje pozemku, označeného podle THM č. parc. 125 (pozemková parc. č. [parcela]), o výměře 14 268 m2, zaps. na LV č. [LV] u Katastrálního úřadu v Kutné Hoře pro k. ú. Z., předmět této smlouvy neexistoval. Označená parcela byla rozparcelována na řadu stavebních parcel, přičemž stavební řada č. 125 nezahrnuje veškerou část pozemkové parcely č. [parcela] a navíc v době prodeje se již nejednalo o zemědělský pozemek, ale o pozemek stavební. Označená parcela byla však prodána jako zemědělský pozemek. Po právní stránce proto soud prvního stupně věc posoudil ve smyslu ust. § 37 odst. 2 občanského zákoníku, a úvahou o naléhavém právním zájmu na určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu se již nezabýval (z odůvodnění předmětného rozsudku to není patrno). K odvolání Města Zruč nad Sázavou, jako vedlejšího účastníka předmětné ústavní stížnosti (dále jen "vedlejší účastník"), Krajský soud v Praze shora napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a stěžovatelce uložil uhradit náklady řízení. Soud druhého stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem na úpravě majetkových vztahů k předmětnému pozemku, neboť tento zájem může mít pouze vlastník pozemku a nikoli jeho dědic ze zákona. Soud dále uvedl, že občanský zákoník ve znění platném v době podpisu kupní smlouvy, tj. k 7. 8. 1989, neobsahoval ustanovení o neplatnosti smlouvy z důvodu nemožnosti plnění.

Ke své ústavní stížnosti dále stěžovatelka Ústavnímu soudu sdělila, že v dané věci podala dne 15. 5. 1999 dovolání.

Dne 9. 10. 2000 obdržel Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1674/99-192, jímž se rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.

Z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu vyplývá, že se soud prvního stupně zjištěním skutečností významných pro posouzení naléhavého právního zájmu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.) nezabýval, ač naléhavý právní zájem na určení je součástí žalobního nároku, vytváří v tomto smyslu aktivní věcnou legitimaci k žalobě podle citovaného ustanovení o. s. ř. a jeho nedostatek vede k zamítnutí žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu právě pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení. Učinil si tak, podle názoru soudu dovolacího, právní závěry k otázce, která soudem prvního stupně nebyla řešena, ač tomu tak mělo být. Podle názoru dovolacího soudu je z tohoto důvodu řízení zatíženo vadou ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud po celkovém posouzení skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky není přípustná.

Ústavní soud vycházel z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je zapotřebí považovat ústavní stížnost za nepřípustnou, jestliže stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k okolnosti, že byla předmětná věc vrácena k dalšímu řízení před obecnými soudy, zůstávají stěžovatelce, po provedeném řízení před obecnými soudy, zachovány všechny možnosti využití řádných i mimořádných opravných prostředků.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 18. října 2000

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu