I. ÚS 2933/17

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením č. j. 9 C 416/2016-48 ze dne 18. 5. 2017 zastavil řízení o žalobě o 16.020 Kč s příslušenstvím směřující proti stěžovatelce z titulu dlužného nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu. Učinil tak poté, co žalobce vzal žalobu v celém rozsahu zpět. Současně rozhodl o nákladech řízení tak, že právo na jejich náhradu ve výši 6.240 Kč přiznal stěžovatelce. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu v nákladovém výroku změnil tak, že právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 7.240 Kč přisoudil žalobci. Stěžovatelku též zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 1.190 Kč. Proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka uvedla, že odvolací soud zcela pominul prakticky všechny konkrétní, během řízení dokládané skutkové okolnosti dané věci, které byly v časovém sledu uvedeny už v rámci jejího vyjádření k žalobě, a soustředil se pouze na konstatování toho, že stěžovatelka nárokovanou částku uhradila po podání žaloby. Otázku zavinění v případě zastavení řízení při zpětvzetí žaloby vedlejším účastníkem tak dle názoru stěžovatelky interpretoval odvolací soud zcela chybně, neboť k vyjasnění otázky, komu měla dlužné nájemné hradit, došlo až v průběhu samotného soudního řízení. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o povinnosti uhradit peněžité částky 7.240 Kč a 1.190 Kč, které je ovšem třeba ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci splněny nejsou. Stěžovatelka toliko polemizuje s odvolacím soudem o problematice, komu měla plnit, zda původnímu nebo následnému vlastníkovi bytové jednotky jako pronajímateli. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení zcela srozumitelně vyložil, proč tyto úvahy nejsou při rozhodování o nákladech řízení při jeho zastavení v důsledku zpětvzetí žaloby namístě. V tomto směru vyzdvihl skutečnost, že stěžovatelka v průběhu řízení žalobci to, čeho se po ní žalobou domáhal, splnila, když platbu na jeho účet jako nájemné za žalované období také výslovně označila. Proto mu nezbylo, než aby žalobu vzal logicky zpět, neměl-li být s ní neúspěšný. Nejde o projev libovůle soudu, jeho rozhodnutí má zákonný základ a je racionálně zcela obhajitelné.

Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 31. října 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu