Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Aloisem Coufalíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2011, čj. 22 Cdo 4930/2010 - 952, a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 22. 7. 2010, čj. 60 Co 335/2009 - 881, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v němž vystupoval na straně žalobce. Podle jeho tvrzení byla uvedenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená práva stanovená v čl. 90, Ústavy ČR, v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele, obecné soudy zásadními právními pochybeními při právním hodnocení nároku stěžovatele a přikázáním nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, stěžovateli podstatně zmenšily jeho, prací v emigraci poctivě získaného majetku. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, aniž se "patřičně zabýval prokázanou nepřiměřeností právní hypotézy a rezultující otázkou zásadního právního významu a používá jednostranně zvláštní argumentaci ležící časově i obsahově mimo společnou věc a nechal takto zde nezúčastněného stěžovatele nést majetkoprávní následky minulého režimu."
Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Zlíně, rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, čj. 26 C 132/2004 - 656, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 24. 4. 2009, čj. 26 C 132/2004 - 688, zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a žalovaného k nemovitostem specifikovaným v rozsudku (výrok I). Předmětné nemovitosti výrokem II. rozsudku přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, který byl výrokem III. zavázán zaplatit stěžovateli na konečném vypořádání částku 2,550.000,- Kč. Ve výroku IV. - VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací, ústavní stížností napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 10. 2010, čj. 60 Nc 551/2010 - 919, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II., III. a V. a změnil výroky o nákladech řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje s prováděním a hodnocením důkazů ze strany obecných soudů, přičemž neuvedl žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, kterou by podložil svá tvrzení o porušení svých, ústavně zaručených práv. K takové polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud nevykonává žádný přezkumný dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do které zásadně nezasahuje, pokud soudy postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
V posuzované věci nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy České republiky. Soud prvního stupně i soud odvolací náležitě zhodnotily provedené důkazy v souladu s pravidly stanovenými v § 132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve věci postupovaly v souladu s relevantními ustanoveními občanského zákoníku. Odvolací soud srozumitelným způsobem objasnil důvody, pro které nepovažoval za potřebné doplnění dokazování, stejně tak jako důvody, které jej vedly k rozhodnutí o změně výše přiznaných úroků. Dovolací soud pak řádně odůvodnil své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání stěžovatele. Pokud stěžovatel nesouhlasí s důvody, které dovolací soud vedly k závěru o neexistenci otázky zásadního právního významu, neznamená to bez dalšího porušení jeho základních práv. Ústavní soud proto zcela odkazuje na skutkové a právní závěry obecných soudů. V předmětné věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu