I. ÚS 2960/22

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Příbrami, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami zrušen ve výroku o trestu a stěžovateli byl nově uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel namítá, že trestní soudy aplikovaly skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby formalisticky. Uvádí, že v jeho jednání nelze spatřovat znak podvodného jednání, neboť přiznal svou daňovou povinnost ve formě kontrolního hlášení, v němž poskytl správci daně stejné, resp. ještě detailnější informace, než které by mohl zjistit z daňového přiznání. Z toho dovozuje, že nezamlčel svou daňovou povinnost, neboť správce daně informoval o svých povinnostech jiným druhem daňového tvrzení. Brojí proti závěru trestních soudů, že správce daně mohl předpokládat, že stěžovatelova daňová povinnost činí 0 Kč. Trestní soudy podle jeho názoru přehlédly zákonná ustanovení, zejména § 33 odst. 2 správního řádu, z něhož vyplývá, že správce daně nebyl oprávněn zasílat účetní společnosti X písemnosti nad rámec daňové kontroly, pro kterou byla zmocněna, neboť jí nikdy nebyla udělena generální plná moc. Je přesvědčen, že správce daně měl sám vyměřit daň podle pomůcek, tedy právě podle kontrolních hlášení. Stěžovatel nakonec zpochybňuje závěr trestních soudů o tom, že v jeho jednání lze spatřovat tzv. nepravou lhostejnost, přičemž uvádí, že spoléhal na řádné vedení účetnictví jeho účetní, sám účetnictví nerozuměl, ani do jeho vedení nijak nezasahoval.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a se závěry trestních soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší. Pokud jde o námitku, že nedošlo k zatajení jeho daňové povinnosti, neboť byla správci daně podána kontrolní hlášení, odkazuje Ústavní soud na č. l. 12-14 usnesení Nejvyššího soudu a č. l. 12 rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), kde se soudy s touto námitkou přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud se s jejich argumentací ztotožňuje a nepovažuje za potřebné k ní cokoli dodávat, zvláště když na ni stěžovatel v ústavní stížnosti nijak konkrétně nereaguje. Je nepochybné, že ze strany stěžovatele došlo ke zkrácení daně opomenutím jednání, ke kterému byl povinen, tj. úmyslným nepodáním daňového přiznání k DPH, přičemž této své povinnosti se nemohl svévolně zbavit podáním kontrolního hlášení, které slouží k jiným účelům než daňové přiznání k DPH. Ústavní soud musí odmítnout rovněž námitku stěžovatele, že správce daně nebyl oprávněn zasílat účetní společnosti X písemnosti nad rámec daňové kontroly, pro kterou byla uvedenou společností zmocněna, neboť jí nikdy nebyla udělena generální plná moc. Tato námitka je totiž v rozporu s výsledky provedeného dokazování. Z č. l. 16 rozsudku Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") vyplývá, že od 3. 10. 2016 byla u správce daně uložena generální plná moc k zastupování pro účetní J. P. "ke všem postupům, jednáním, řízením a úkonům ohledně společnosti X", přičemž předchozí plnou mocí byla P. zplnomocněna "ke všem jednáním na Finančním úřadě týkajících se společnosti Y". Z hlediska odpovědnosti stěžovatele za nepřiznání daňové povinnosti rovněž nelze přehlédnout skutečnost, že po prvním období, kdy nebyla DPH řádně a včas odvedena, byl on sám ze strany finančního úřadu upozorňován na tento stav, a přesto nepodnikl žádné konkrétní kroky k nápravě (srov. č. l. 17 rozsudku okresního soudu a č. l. 12 rozsudku krajského soudu). Argumentaci stěžovatele týkající se údajně nesprávného postupu správce daně, kterému vytýká nevyměření daně podle pomůcek, Ústavní soud považuje za nepřípadnou. V průběhu trestního řízení bylo totiž prokázáno, že v roce 2018 minimálně až do 18. 2. 2019 stěžovatel neuhradil správcem daně vyměřenou DPH, přestože mu bylo příslušné oznámení o vyčíslení daně doručeno již dne 4. 1. 2018 (viz č. l. 20 rozsudku okresního soudu). Jestliže stěžovatel uvádí, že spoléhal na řádné vedení účetnictví jeho účetní, sám účetnictví nerozuměl, ani do jeho vedení nijak nezasahoval, Ústavní soud konstatuje, že také toto tvrzení je v rozporu se skutkovými závěry trestních soudů. Bylo prokázáno, že stěžovatel dodával účetní potřebné podklady ke tvorbě daňových přiznání, o pochybnostech v přiznání k DPH byl opakovaně informován a ani po výzvě k podání přiznání k DPH nezajistil nápravu (srov. č. l. 15-18 usnesení Nejvyššího soudu, č. l. 11-12 rozsudku krajského soudu a č. l. 20-24 a 42-44 rozsudku okresního soudu). Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy svá rozhodnutí odůvodnily logickým a dostatečně podrobným způsobem. K závěru o trestní odpovědnosti stěžovatele za výše uvedený trestný čin dospěly způsobem, v němž Ústavní soud nespatřuje zásah do práva na spravedlivý (řádný) proces či jiného ústavně zaručeného práva nebo svobody. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Soudce Ústavního soudu prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. oznámil předsedovi II. senátu přípisem ze dne 16. 11. 2022, že v řízení u Nejvyššího soudu zasedala a rozhodovala jako předsedkyně senátu 8 Tdo jeho manželka JUDr. Milada Šámalová, soudkyně Nejvyššího soudu. V důsledku této skutečnosti existují pochybnost o jeho nepodjatosti.

2. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního vztahu soudce k účastníkům řízení či k věci, tak i z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující legitimní pochybnosti o jeho nepodjatosti (srov. např. usnesení ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 40/06). K závěru o podjatosti musí existovat rozumně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; osobní přesvědčení účastníka řízení samo o sobě nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit".

3. Druhý senát, který je podle § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2022 příslušný k rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu, dospěl obdobně jako v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1873/20 a sp. zn. IV. ÚS 2698/20 k závěru, že v daném případě existuje důvod k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2960/22, neboť by s ohledem na shora uvedenou skutečnost objektivně mohly vzniknout důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2022

David Uhlíř v. r. předseda senátu