I. ÚS 2960/25

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se vůči vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 70 001,40 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Uvedenou újmu měla utrpět v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení, v němž se dožadovala zaplacení 29 580 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatelky na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění zamítl, přičemž jeho rozhodnutí v odvolacím řízení potvrdil Městský soud v Praze. Nejvyšší soud však k dovolání stěžovatelky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2858/2024 ze dne 5. 11. 2024). Městský soud následně rozsudek obvodního soudu opět potvrdil. Stěžovatelka proti uvedenému rozsudku podala dovolání, ale Nejvyšší soud je v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud ve shodě s městským soudem uzavřel, že věc stěžovatelky byla s ohledem na svou složitost, význam pro stěžovatelku a zohlednění jejího postupu, který přispěl ke vzniku průtahů, projednána ještě v přiměřené lhůtě (3 roky a 7 měsíců); zohlednil i kontext pandemie nemoci covid-19.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na tom, že soudní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a že jí měla být poskytnuta náhrada nemajetkové újmy. Probíhající řízení ji udržovalo v dlouhodobé nejistotě, a to navíc v kontextu její nedobré majetkové situace. Řízení probíhalo 42 měsíců, a s ohledem na základní odškodňovací částku 20 000 Kč za rok řízení jí měla být přiznána požadovaná náhrada. Pandemická situace nemůže podle ní na uvedeném nic změnit. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu za újmu a nelze se jí zprostit. Obecné soudy podle stěžovatelky svými rozhodnutími porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jinými vadami se nezabývá.

6. V nyní posuzované věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Obecné soudy své závěry srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud svým rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 2858/2024 ze dne 5. 11. 2024 korigoval závěry městského soudu týkající se příliš extenzivního způsobu zohlednění pandemie covid-19 a tentýž senát Nejvyššího soudu v záhlaví uvedeném usnesení konstatoval, že městský soud ve svém druhém rozhodnutí respektoval jeho kasačně závazný právní názor; připomněl, že důsledky celosvětové pandemie mohou být okolností, pro niž lze tím spíše ojedinělý průtah orgánu veřejné moci tolerovat. Je přitom důležité poznamenat, že napadená rozhodnutí srozumitelně vysvětlují i další důvody nezávislé na pandemii, pro které soudy dospěly k závěru o přiměřenosti délky řízení. Jejich závěry se ve světle tvrzení stěžovatelky nepříčí čl. 36 odst. 3 Listiny, přičemž porušení čl. 11 Listiny v této věci nepřipadá v úvahu.

7. Ústavní soud proto návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2025 Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu