Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Federal-Mogul Friction Products, a. s., IČ: [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Jaroslavem Míkovcem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2009, č. j. 2 Afs 74/2008-134, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2008, č. j. 31 Ca 42/2008-35, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 3. 2008, č. j. 31 Ca 42/2008-35, zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2005, č. j. 4869/120/2004, kterým byla ve spojení s rozhodnutím Finančního úřadu v Kostelci nad Orlicí stěžovatelce vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 58.170.140,- Kč. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č. j. 2 Afs 74/2008-134, kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Poukázal především na to, že stěžovatelka v kasační stížnosti v podstatě pouze negovala závěry vyslovené krajským soudem, a nepřinesla jiné argumenty, jež by tyto závěry vyvracely. Nejvyšší správní soud proto uvedl, že namítané kasační důvody ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. nebyly nalezeny. Za nedůvodné prohlásil i námitky stěžovatelky opírající se o § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nesprávné právní posouzení věci). Ve shodě s krajským soudem uvedl, že daňová povinnost byla stěžovatelce vyměřena na základě dokazování; pro ně využila souladně s judikaturou Nejvyššího správního soudu účetnictví (a to i jiného daňového subjektu), jež je ostatně základním zdrojem informací o daňových povinnostech daňového subjektu, které stěžovatelka ani nezpochybnila ani nevyvrátila. Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout ani ke stěžovatelčinu tvrzení o dodatečném emisním ážiu, které ostatně nebylo vůbec uplatněno v žalobě (§ 109 odst. 4 s. ř. s.) a nevzal v úvahu ani značně neurčitou argumentaci stěžovatelky týkající se okolností vzniku předmětného obchodního případu. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že podstatné je především to, zda způsob účtování stěžovatelky korespondoval s jejími daňovými povinnostmi. Citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelka napadla ústavní stížností. Uvedla, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). To odůvodnila tím, že v dané záležitosti rozhodující soudy nerespektovaly závazné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/01, dle něhož nelze přihlédnout k nezákonně získanému důkazu, což je v něm s ohledem na právní a skutková specifika daného případu blíže vyloženo. Dále namítla, že v nynějším rozhodnutí nerespektoval Nejvyšší správní soud právní názor vyslovený ve svém předchozím rozsudku ze dne 31. 1. 2008 č.j. 8 Afs 149/2007-147. Poté, co stěžovatelka podrobně rozvedla svou argumentaci, o níž se tyto námitky opírají, navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2009, č. j. 2 Afs 74/2008-134, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2008, č. j. 31 Ca 42/2008-35, zruší.
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu)]. Z pohledu ústavněprávního - dle názoru Ústavního soudu - argumentace Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové obstojí. Interpretace relevantního právního rámce, kterou obecné soudy přijaly, není v rozporu s obsahem právní praxí i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), ani není výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Se zřetelem na obsah logicky přesvědčivě vybudovaného a pregnantního odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu (č. l. 137-140), v němž jsou dostatečně artikulovány argumenty vážící se k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti, nejsou dány podmínky pro aplikaci zásad vyplývajících z odkazovaného nálezu Ústavního soudu (ve stávající fázi řízení rozporovaná svědecká výpověď není důkazem, na němž rozhodovací důvody orgánů veřejné moci jakkoliv spočívají). To se týká i namítaného rozsudku Nejvyššího správního soudu (pozn.: nyní nastolený skutkový a právní stav umožnil relevantní odlišení, v odůvodnění napadeného rozsudku vyložené). Nahlíženo z tohoto aspektu nelze s nimi situaci stěžovatelky srovnávat (totéž lze vztáhnout i k obecným tezím vysloveným v nálezech sp. zn. IV. ÚS 121/01 a I. ÚS 71/95, jichž se stěžovatelka s poukazem na respektování práva na spravedlivý proces v širší rovině dovolávala). Rozhodnutí obou správních soudů nevybočují z ústavou stanoveného rámce. Oba správní soudy se námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti podrobně zabývaly. Do závěrů těchto orgánů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces shledat nelze. Ze stejných důvodů nepřipadá v úvahu ani námitka porušení čl. 36 a 38 Listiny ani porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stejně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2963/09.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2010
Vojen Guttler v. r. předseda senátu Ústavního soudu