Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. N., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, čj. 5 To 76/2009 - 20559, a proti jinému zásahu veřejné moci v trestní věci stěžovatele vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 15/2001, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Svou ústavní stížností JUDr. V. N. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") ve výroku týkajícího se stěžovatele, pro údajné porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 26 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně požadoval, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") nepokračovat v průtazích v řízení vedeném pod shora uvedenou spisovou značkou (porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a aby v této věci neprodleně jednal. Odvolací soud označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 4. 2009, čj. 35 T 15/2001 - 19931, kterým byl stěžovatel, podle § 226 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), účastenstvím ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) TrZ. Současně rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadl zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, který věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i v rozhodnutích o ústavních stížnostech dalších spoluobviněných (viz sp. zn. II. ÚS 3004/10, III. ÚS 2960/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Úkolem Ústavního soudu není průběžně korigovat probíhající řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci a už vůbec mu nepřísluší, aby v dosud pravomocně neskončeném řízení vystupoval jako arbitr mezi jednotlivými stupni obecných soudů ohledně způsobu hodnocení důkazů a skutkových zjištění, čehož se však stěžovatel dožaduje. V této souvislosti Ústavní soud opět poukazuje na princip minimalizace svých zásahů do činnosti obecných soudů a na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní soud je totiž principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti "konečným" rozhodnutím, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Za taková "konečná" rozhodnutí je sice možno považovat i některá rozhodnutí procesní povahy, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout (typicky vazební rozhodnutí). V případě rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí (§ 258 odst. 1, § 259 odst. 1 TrŘ) v zásadě nejde o finální, ale o dílčí rozhodnutí, které je neoddělitelnou částí celého trestního řízení, jež není skončeno a dále pokračuje. Stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, pokud jde o vady v hodnocení důkazů či o skutkovou rovinu věci, chránit si svá procesní práva, včetně práva na obhajobu. Tím, že se věc nachází v řízení před soudem prvního stupně, zůstávají stěžovateli zachovány i všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv, jimiž může napadat nepříznivé meritorní rozhodnutí, včetně dovolání. Teprve v okamžiku až bude řízení definitivně ukončeno, se bude moci Ústavní soud, s ohledem na zásadu subsidiarity a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, ústavní stížností zabývat. Pokud jde o námitku "nezákonnosti" délky řízení, kterou stěžovatel uplatnil ve vztahu k rozhodování odvolacího soudu, je nezbytné nejprve poukázat na rozpor mezi odůvodněním ústavní stížnosti a jejím petitem. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti požadoval zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a v té souvislosti uložit odvolacímu soudu, aby nepokračoval v průtazích řízení a neprodleně ve věci jednal a rozhodl, avšak petit formuloval tak, že navrhl zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, ale povinnost nepokračovat v průtazích a ve věci neprodleně jednat a rozhodnout požadoval uložit soudu prvního stupně. I přes tento rozpor Ústavní soud již nevyzýval stěžovatele k úpravě petitu, neboť s ohledem na shora uvedený závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu by to postrádalo logického smyslu. Aby však Ústavní soud dostál své povinnosti, musel se vypořádat i s takto formulovaným petitem, jenž byl však rovněž posouzen jako nepřípustný. V tomto směru je nezbytné poukázat na praxi Ústavního soudu, nikoli však diskutabilní, jak tvrdil stěžovatel, která vychází mj. i z novelizací příslušných zákonů zakotvujících účinné prostředky nápravy průtahů a délky řízení, které byly provedeny na základě a v souladu s rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní stížnost požadující, aby Ústavní soud zakázal orgánu veřejné moci pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, případně mu přikázal, aby v konkrétní věci neprodleně jednal, je přípustná pouze tehdy, pokud předtím stěžovatel bezvýsledně podal preventivní prostředek k odstranění průtahů - návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, aby bylo možno reagovat a napravit případné průtahy v řízení již v rámci soustavy obecného soudnictví a v okamžiku, kdy jsou aktuální. Jinými slovy, právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" podle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud (po 1. 7. 2004) za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06 a dalších). Důvodem je, že prostřednictvím tohoto procesního prostředku se lze dožadovat určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť svým smyslem a účelem je přiléhavým a efektivním prostředkem nápravy. Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listin nevyplývá, že by stěžovatel podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
Proto, pokud by se stěžovatel domníval, že v řízení před soudem prvního stupně v jeho trestní věci dochází k průtahům, je oprávněn domáhat se nápravy shora popsaným procesním způsobem, aby bylo možno reagovat a napravit případné průtahy v řízení již v rámci soustavy obecného soudnictví, tedy v okamžiku, kdy jsou aktuální.
Navíc, pokud jde o námitku délky řízení a případných průtahů, pokud bude stěžovatel o této námitce přesvědčen i po pravomocném ukončení trestního řízení, má možnost využít účinný kompenzační prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení, tzv. zadostiučinění, upravený v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006. Teprve po vyčerpání tohoto nového prostředku k ochraně práva poskytnutého zákonem bude mít stěžovatel možnost obrátit se na Ústavní soud. Pro úplnost je vhodné dodat, že délku řízení lze hodnotit právě až v konečném rozhodnutí obecného soudu, v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Byť stěžovatel tvrdil, že ústavní stížnost v části týkající se délky řízení, svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy, Ústavní soud naplnění podmínky uvedené v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neshledal. V návaznosti na výše uvedené soudce zpravodaj návrh stěžovatele odmítl jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2011
František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu