I. ÚS 297/16

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byla dne 26. 1. 2016 doručena ústavní stížnost pana Ing. V. M. MBA (evidovaná pod sp. zn. I. ÚS 297/16) jíž brojil proti průtahům v řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 91/2011 a Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 456/2015. Dne 30. 3. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost (evidovaná pod sp. zn. III. ÚS 1039/16) téhož stěžovatele, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 9 To 456/2015. Dne 19. 4. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost Mgr. E. R., Ph.D., MBA (evidovaná pod sp. zn. IV. ÚS 1233/16) a dne 2. 5. 2016 ústavní stížnost pana PhDr. M. S. (evidovaná pod sp. zn. II. ÚS 1397/16). Obě tyto ústavní stížnosti směřují proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 9 To 456/2015.

Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 297/16 byly výše uvedené ústavní stížnosti spojeny ke společnému projednání, a to pod sp. zn. I. ÚS 297/16. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podané ústavní stížnosti obsahují veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II.

Stěžovatelé jsou účastníky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 91/2011, a to z titulu osob obviněných. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodoval v dané věci již celkem třikrát, a to tak, že všechny obžalované obžaloby zprostil. K odvolání státního zástupce však Městský soud v Praze již třikrát rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, přičemž ve svém posledním zrušujícím a ústavní stížností napadeném usnesení přikázal věc k projednání v jiném složení senátu.

Stěžovatel Ing. V. M., MBA je trestně stíhán od března 2011, tedy více jak 5 let. Obžaloba byla podána dne 21. 12. 2011 a soudy se daným případem zabývají déle než 4 roky. Stěžovatel je toho názoru, že postupem obecných soudů dochází k neúměrným průtahům v řízení a z toho důvodu se v ústavní stížnosti původně evidované pod sp. zn. I. ÚS 294/16 domáhal toho, aby Ústavní soud zakázal obecným soudům pokračovat v průtazích v řízení a současně jim přikázal ve věci jednat a rozhodnout.

V následující ústavní stížnosti (evidované pod sp. zn. III. 1039/16) Ing. M., krom námitek směřujících proti délce soudního řízení, napadl též tu část usnesení Městského soudu, kterým bylo nalézacímu soudu uloženo projednat věc v jiném složení senátu. Stěžovatel je toho názoru, že nejsou splněny podmínky pro odnětí věci jeho zákonnému soudci. Z napadeného usnesení je podle stěžovatele zřejmé pouze tolik, že k odnětí věci došlo proto, že nalézací soud nebyl opakovaně schopen případ posoudit objektivně a v souladu se zákonem. Stejně tak není podle odvolacího soudu soud prvního stupně schopen se vypořádat se složitostí trestní věci. Podle stěžovatele odvolací soud zcela nekriticky a bez zohlednění provedených důkazů přebírá tvrzení státního zástupce, aniž by je hodnotil ve světle podání obhájkyně stěžovatele. Odvolací soud tak odňal věc zákonnému soudci pouze a jedině proto, že má jiný právní názor než soud prvního stupně v otázce viny stěžovatele. V souvislosti se změnou zákonného soudce odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 109/11.

Právní argumentace stěžovatelky Mgr. E. R., Ph.D., MBA (ústavní stížnost evidovaná pod sp. zn. IV. ÚS 1233/16) se do značné míry překrývá s právní argumentací Ing. M.. Stěžovatelka poukazuje na to, že odvolacím soudem byly vytýkány pouze skutečnosti, týkající se porušení zásady volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž důvodem pro tento postup je pouze odlišný názor Městského soudu na hodnocení důkazů. Stěžovatelka pak uvádí i konkrétní úvahy odvolacího soudu, které v rozporu s provedenými důkazy nesprávně hodnotil a vyvozoval z nich chybné závěry. V souvislosti s uvedeným odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14.

Ze stejných argumentačních základů vychází i ústavní stížnost (evidovaná pod sp. zn. II. ÚS 1397/16) PhDr. M. S..

Stěžovatelé jsou toho názoru, že postupem obecných soudů ve věci došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jim garantovány čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Po zhodnocení argumentace stěžovatelů a obsahu spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné a jedna z nich nepřípustná.

Brojí-li stěžovatel proti průtahům v trestním řízení, je třeba uvést, že institut ústavní stížnosti vychází ze zásady subsidiarity, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tak krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná. V souvislosti s uvedeným Ústavní soud připomíná, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Pokud tedy stěžovatel měl za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohl podat návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Využití institutu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích přitom Ústavní soud považuje ve své judikatuře za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pokud stěžovatel využitím ústavní stížnosti brojí proti nečinnosti či průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 246/06, II. ÚS 2401/13, II. ÚS 492/15 či I. ÚS 2269/15). Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel využil možnosti postupu podle § 174a zákona o soudech a soudcích a z toho důvodu je třeba v dané části nahlížet na ústavní stížnost jako na nepřípustnou. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (např. nález sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2832/10 ze dne 21. 10. 2010). Tím je zohledněna i zásada ekonomie řízení, protože pokud by bylo případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny v důsledku takovéhoto rozhodnutí konstatováno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1913/07 ze dne 13. 12. 2007). Při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ale v odůvodněných případech dovolený (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2531/12 ze dne 18. 9. 2012). Nelze tedy uzavřít, že by aplikace § 262 trestního řádu obecně vedla k porušení práva na zákonného soudce. Je na zvážení odvolacího soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů, tj. výjimečně, přistoupí. Vzhledem k větě druhé odst. 1 čl. 38 Listiny základních práv a svobod, podle níž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, je zřejmé, že i výjimka stanovená v trestním řádu (tedy výjimka stanovená zákonem), určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 311/09 ze dne 3. 6. 2009). Aplikace ustanovení § 262 trestního řádu musí být zdůvodněna vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat (viz nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013). Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 112/98 ze dne 14. 7. 1998). Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (viz nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, upravených zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by tak mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2991/09 ze dne 14. 1. 2010). V souvislosti s ústavní stížností stěžovatelů je však třeba konstatovat, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací se ve svém usnesení danou otázkou zabýval a své rozhodnutí přiměřeně odůvodnil a svým postupem se tak zjevné libovůle nedopustil. Z rekapitulace věci je zřejmé, že odvolací soud nejprve dvakrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a až poté, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně rušil v pořadí potřetí, nařídil zároveň nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Své rozhodnutí o projednání věci v jiném složení senátu odůvodnil nerespektováním pokynů vyslovených ve svých předchozích rozhodnutích a zdůraznil přitom, že k použití ustanovení § 262 trestního řádu přistoupil zcela mimořádně, a nikoliv za tím účelem, aby soud prvního stupně nutně došel k jiným skutkovým závěrům, ale aby provedené důkazy zhodnotil způsobem, který mu ukládá zákon, a po stránce právní věc posoudil rovněž v souladu se zákonem. Odvolací soud v usnesení, které je předmětem řízení před Ústavním soudem, vyslovil ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně řadu konkrétních výhrad. Ty byly v podstatě obdobné povahy, jako tomu bylo v předchozích zrušujících rozhodnutích. Městský soud v Praze soudu prvního stupně vytýkal především to, že rozsudek nemá náležitosti podle § 125 tr. ř. Podle odvolacího soudu sice nalézací soud dopodrobna popsal jednotlivé výpovědi obžalovaných i svědků, zmínil okrajově i některé listinné důkazy, tyto ovšem nijak nehodnotil a pokud již tak učinil, považoval toto městský soud za nedostatečné a neúplné. Odvolací soud dále vytkl soudu prvního stupně to, že se tento sice dovolává listinných důkazů, avšak tyto dopodrobna nehodnotí a ani neuvádí, co z nich vyplývá. Z toho důvodu považoval městský soud hodnocení důkazů za rozporné s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Dále odvolací soud poukázal mimo jiné na to, že se soud prvního stupně nevypořádal s úlohou obžalovaného S.. Stejně tak se nevypořádal ani s okolnostmi, za nichž byly sporné smlouvy uzavřeny, zda při uzavírání smluv skutečně hrozilo nebezpečí z prodlení. Dále městský soud kupříkladu vytkl napadenému rozsudku, že se nezabýval hodnocením závěrečných zpráv a vyúčtováním, které byly Ministerstvem zahraničních věcí doloženy, kdy obžalovaná R. vyúčtovala a tzv. dokladovala projekty podle původně podepsaných smluv a finančního plánu a nikoliv podle založených dodatků. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že by se měl soud prvního stupně hlouběji zabývat jednáním obžalované, a to v souvislosti s věcí evidovanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 T 4/2008. Rovněž bylo nalézacímu soudu vytčeno, že tento nevyhodnotil zprávu GI MZV ČR z 25. 8. 2009.

Podle náhledu Ústavního soudu je z napadeného usnesení zcela zřejmé, co konkrétně je soudu prvního stupně vytýkáno a usnesení odvolacího soudu lze považovat za ústavně konformní. Porušení práva na spravedlivý proces tedy Ústavní soud u stěžovatelů neshledal.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní všechny stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné a z části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2016

David Uhlíř v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Ústavními stížnostmi napadli stěžovatelé rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo již potřetí zrušeno rozhodnutí nalézacího soudu v trestní věci, kde stěžovatelé vystupují v roli obviněných. Současně bylo nařízeno, aby byla věc projednána v jiném složení senátu. Krom výše uvedeného se stěžovatel Ing. V. M., MBA, domáhal uložení povinnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a Městskému soudu v Praze, aby se zdržely průtahů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 91/2011.

V předmětné věci vystupují stěžovatelé na straně obviněných. Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V případě předmětných ústavních stížností Ústavní soud zjistil, že všichni stěžovatelé napadají totožné usnesení Městského soudu v Praze. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity dle uvedených ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016

Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu