I. ÚS 299/05

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxem dne 23. 5. 2005 a současně podanou k poštovní přepravě dne 23. 5. 2005, jež byla doručena Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2004, č. j. 22 Ca 290/2003-28. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta správní žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 28. 5. 2003, č.j. 59/130/2003, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hlučíně ze dne 9. 10. 2002, č.j. 36088/02/385920/2439, kterým bylo částečně vyhověno stěžovatelově odvolání proti platebním výměrům na daňové penále z dodatečně vyměřené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období únor až prosinec 1996. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, proti rozhodnutí správce daně v daňovém řízení namítal jeho nezákonnost, kterou vyvozoval jednak z nepřesného označení stěžovatele jako daňového subjektu, z neplatnosti otisku razítka na rozhodnutí, a dále z věcné nesprávnosti vyměřeného penále. Podle stěžovatele Krajský soud v Ostravě jeho žalobu zamítl s tím, že vytýkané vady sice existují, ale že nejsou ve vztahu k platnosti rozhodnutí relevantní. Tento názor potvrdil v napadeném rozsudku také Nejvyšší správní soud. Stěžovatel má zato, že formální nedostatky postupu správce daně jsou zásadní a že způsobují neplatnost napadených rozhodnutí. Extenzivní výklad Nejvyššího správního soudu je prý chybný. Správa daní a poplatků je oblast velmi podrobně a striktně regulovaná a přísné předpisy je nezbytné uplatňovat proti orgánům státu stejně důsledně jako proti poplatníkům. Jiný postup podle mínění stěžovatele narušuje právní jistotu a zpochybňuje smysl zákonné regulace. Stěžovatel tyto argumenty konkrétně rozvedl poukazem na to, že v předmětném rozhodnutí správce daně je označen jako J. N., tj. jinak, než jak je uvedeno na osvědčení o registraci a v živnostenském listu, v nichž je veden pod obchodním jménem J. N. PALIVA. Podle stěžovatele se jedná o podstatnou vadu rozhodnutí, která způsobuje jeho neplatnost. K otisku úředního razítka pak prohlásil, že zákon podobu otisku úředního razítka vymezuje jednoznačně a stanoví, že bez takového otisku razítka je výměr neplatný. Podle stěžovatele zde není prostor pro různé výklady a právní názory. Soudu nepřísluší hodnotit, který nedostatek otisku je podstatný a který nikoliv. Stěžovatel dále namítl, že se soud odmítl zabývat oprávněností použití pomůcek v daňovém řízení. Přitom správci daně byly doloženy všechny nezbytné účetní doklady, a tudíž nebyly splněny zákonné podmínky pro použití pomůcek. S ohledem na to stěžovatel prohlásil, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na stanovení daňové povinnosti na základě zákona garantované čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel pak v závěru ústavní stížnosti zdůraznil, že rovněž brojí proti průtahům v celém řízení, které trvá již déle než tři roky. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005, č. j. 7 Afs 160/2004-53, z těchto důvodů zrušil.

Ústavní soud po zvážení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokráte konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "běžného práva". Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, pokud interpretace běžného práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Polemika stěžovatele s interpretací běžného práva ovšem ještě - sama o sobě - nemůže zakládat porušení práva na spravedlivý proces, které - zjednodušeně řečeno - negarantuje právo účastníka řízení na rozhodnutí ve věci podle jím zastávaného právního názoru. Pokud proto stěžovatel proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu namítal porušení práv garantovaných článkem 38 odst. 2 Listiny, nelze než konstatovat, že tato práva v řízení před Nejvyšším správním soudem porušena nebyla, resp. že takové porušení nelze dovozovat ani ze skutečností, které v ústavní stížnosti stěžovatel uvádí. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší správní soud příliš extenzivně vykládal příslušná ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a že z formálních vad rozhodnutí správce daně nevyvodil závěr o neplatnosti takových rozhodnutí, považuje k tomu Ústavní soud za nutné uvést následující. Z odůvodnění napadeného rozsudku Ústavní soud především zjistil, jaké konkrétní důvody vedly Nejvyšší správní soud k jeho závěru; konstatuje, že se s jeho právními závěry plně ztotožňuje, což ostatně vyplynulo již z toho, že samotný Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí na dřívější judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 103/03) odkázal. Lze nicméně souhlasit se stěžovatelem, že povinností správce daně, a ostatně všech orgánů veřejné moci, je postupovat v souladu s právními předpisy. (V rovině ústavní se jedná o příkaz jednat pouze na základě a v mezích zákona podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.) Současně je ovšem třeba připustit existenci určitých ústavně přijatelných mezí pro rozumný a ústavněkonformní výklad těchto právních předpisů. Ústavní soud je toho názoru, že závěry přijaté Nejvyšším správním soudem se právě v těchto mezích pohybují. Ostatně Ústavní soud k otázkám procesních vad již v minulosti judikoval, že žádný proces neexistuje samoúčelně, nýbrž že jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Je proto vždy třeba konkrétně zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 148/02 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 31. Vydání 1. Praha : C. H. Beck 2004, str. 327).

Ústavní soud proto sdílí závěr Nejvyššího správního soudu, že případné formální nedostatky rozhodnutí správce daně, pokud jde o stěžovatelem namítané nedodržení velikosti otisku razítka, nelze považovat za takovou vadu rozhodnutí, která by umožňovala učinit závěr o jeho neplatnosti. Teprve pokud by otisk razítka zcela absentoval nebo by byl takového provedení, které by mohlo vzbuzovat pochybnosti o tom, zda rozhodnutí bylo vydáno oprávněným orgánem, bylo by možné usuzovat na důvody způsobující neplatnost či nicotnost takového rozhodnutí. Stejně tak Ústavní soud hodnotí i závěry týkající se identifikace stěžovatele, pokud Nejvyšší správní soud dovodil, že přesným označením příjemce rozhodnutí je takové označení, které jej činí nezaměnitelným s jiným subjektem. Jde-li o tvrzení stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat oprávněností použití pomůcek v daňovém řízení, Ústavní soud podotýká, že podle odůvodnění napadeného rozhodnutí tak Nejvyšší správní soud učinil vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto námitku v předchozím řízení před Krajským soudem v Ostravě neuplatnil a učinil tak teprve v kasační stížnosti. Podle ust. § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává správní soud napadené rozhodnutí správního orgánu pouze v mezích žalobních bodů. Pokud proto stěžovatel tuto námitku neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně (a učinil tak až v kasační stížnosti jako v mimořádném opravném prostředku), jednalo se o tvrzení nové, s nímž se nižší soud neměl příležitost vypořádat. Jinými slovy, stěžovatel, jde-li o tuto námitku, nevyčerpal - důsledně vzato - předchozí procesní prostředky a Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než tento kasační důvod posoudit jako nepřípustný. Nejedná se tedy ze strany Nejvyššího správního soudu o svévolné či libovolné odmítnutí zabývat se námitkou stěžovatele, nýbrž o situaci, kdy stěžovatel neuplatnil tuto námitku v předchozím řízení a jako novou skutečnost ji předložil až v řízení před Nejvyšším správním soudem. K tomu lze dodat, že podobný závěr by vůči takové námitce přijal Ústavní soud i v řízení o ústavní stížnosti, pokud by ji stěžovatel neuplatnil v předchozích řízeních.

Ústavní soud se konečně zabýval i tvrzením stěžovatele, že celé řízení trvající déle než 3 roky bylo zatíženo průtahy. Ústavní soud má zato, že již na první pohled nelze v předchozích řízeních shledávat zbytečné průtahy (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. že předchozí řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jestliže o žalobě stěžovatele ze dne 24. 2. 2003 rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 15. 9. 2004, tedy v době nepřesahující jeden a půl roku, a řízení o kasační stížnosti pak nepřesáhlo dobu půl roku. Je tedy zcela zřejmé, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo. Ústavní soud současně uvádí, že ke stejným závěrům dospěl ve srovnatelné věci téhož stěžovatele (sp. zn. IV. ÚS 281/05). Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 1. února 2006

František Duchoň v.r. předseda senátu Ústavního soudu