Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 15 Co 51/2006, 15 Co 52/2006 se zrušuje.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. 10 Nc 632/2001 bylo rozhodnuto, že nezletilá L., nar. [datum] a nezletilá K., nar. [datum] H. se svěřují pro dobu po rozvodu do výchovy matce R. H. Otci bylo stanoveno výživné počínaje dnem 1. 10. 2002 na nezletilou L. částkou 5 000 Kč měsíčně a na nezletilou K. ve výši 4 000 Kč měsíčně do 31. 8. 2004. Od 1. 9. 2004 bylo výživné stanoveno částkou 5 500 Kč pro nezletilou L. a 4 500 Kč pro nezletilou [nezletilý] na výživném pro nezletilou L. za dobu od 1. 10. 2002 do 30. 6. 2005 byl vyčíslen na 136 000 Kč pro nezletilou L. a 111 000 Kč pro nezletilou [nezletilý] dále stanovil, že otec (stěžovatel) je povinen nedoplatek na výživném splácet ve splátkách 3 000 Kč pro každou nezletilou, počínaje zářím 2005, spolu s běžným výživným.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 sp.zn. 15 Co 51/2006, 15 Co 52/2006 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 potvrdil s tím, že změnil pouze výši nedoplatků na výživném tak, že nedoplatek činí za dobu od 1. 10. 2002 do 28. 2. 2006 pro nezletilou L. 166 400 Kč a pro nezletilou K. 136 600 Kč. Zároveň rozhodl, že otec je povinen uhradit nedoplatek na výživném do 6 měsíců od právní moci rozsudku.
Podle stěžovatele byly rozsudkem Městského soudu v Praze porušeny § 85 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině a v důsledku toho i stěžovatelovo základní právo dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při určení výše výživného totiž soud vycházel z daňových přiznání otce a následně ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") o možnosti výdělků dosahovaných jako průměrných v dané profesi statistikou tohoto ministerstva. Soudy dezinterpretovaly stěžovatelovy příjmy a odůvodnění rozsudku neodpovídá provedeným důkazům. Stěžovatel totiž nevykázal v roce 2002 v rozsudku uváděný příjem z nájmu a není jasné, jak soud k uvedené částce dospěl. Obdobně tomu bylo i v roce 2003. Stěžovatel také není vlastníkem rozestavěného hotelu v katastrálním území [k.ú.], jak dovodil obecný soud. Soudy při zjišťování výdělkových možností stěžovatele vycházely z jeho předpokládaného příjmu podle zprávy o průměrných výdělcích tlumočníků ve statistice MPSV; stěžovatel však činnost tlumočníka vykonává jen příležitostně (cca 3-12 dnů v roce), vykonává převážně činnost překladatele, která je zcela jinak honorována. V Severočeském kraji, kde žije, jsou podstatně odlišné výdělkové možnosti než v jiných regionech. Konstatování soudu, že otec má podstatně výhodnější podmínky pro výkon stejné práce jako vykonává matka, není správné a nemá oporu v objektivních důkazech, neboť otec nežije v blízkosti hranic se Spolkovou republikou Německo, jak uvádí soud, ale s Polskem a žije v domě na samotě. Otec- stěžovatel navíc nemá oprávnění provádět překladatelskou profesi ve Spolkové republice Německo a v současnosti nelze takové oprávnění získat.
Stěžovatel dodal, že odvolací soud nepřímo "dovozuje částku, kterou otec měl utržit za prodej obchodního podílu ve společnosti International Trading, s. r. o." a uvádí, že tato společnost disponuje značným majetkem. Stěžovatel však obchodní podíl v této společnosti převedl v roce 2003 a dnes nemá možnost jakkoli s jejím majetkem disponovat.
Stěžovatel dále namítl, že z rozsudku městského soudu není zřejmé, z jakého příjmu (výdělku) matky soud vycházel. Soud zřejmě vycházel jen z jejího daňového přiznání a nezabýval se jejími dalšími výdělkovými možnostmi a majetkovými poměry. Oproti tomu u otce- stěžovatele bylo daňové přiznání v podstatě ignorováno a soud vycházel především z jeho předpokládaného příjmu a jeho majetkových možností. Tím prý porušil čl. 37 odst. 3 Listiny a deklaroval nerovné postavení účastníků.
Soud rovněž podle stěžovatele nepřihlédl ke skutečnosti, že týž převedl na své nezletilé dcery 1/16 domu v Praze 3, bez jakýchkoli důkazů konstatoval, že se jedná o záležitost finančně nákladnou co se týká údržby a že nebylo prokázáno, že by výnosy z tohoto majetku převýšily rozsah povinností se spoluvlastnictvím spjatých. Příjem dětí z uvedené nemovitosti však byl v řízení prokázán a za rok 2003 činil 52 746 Kč "čistého".
Stěžovatel konečně prohlásil, že pokud mu byla napadeným rozsudkem stanovena povinnost zaplatit dlužné výživné v celkové výši více než 300 000 Kč ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku, ovlivní tato skutečnost výrazně jeho majetkové poměry.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 Nc 632/2001, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 3. Zjistil, že dne 20. 6. 2003 podala R. H. návrh na úpravu výchovy a výživy za trvání manželství a pro dobu po rozvodu manželství proti M. H., rozeném H. Rozsudkem ze dne 12. 7. 2005 č. j. 10 Nc 632/2001-245 soud svěřil nezletilé děti do výchovy matce. Otci bylo stanoveno výživné počínaje dnem 1. 10. 2002 na nezletilou L. částkou 5 000 Kč měsíčně a na nezletilou K. ve výši 4 000 Kč měsíčně do 31. 8. 2004. Od 1. 9. 2004 bylo výživné stanoveno částkou 5 500 Kč pro nezletilou L. a 4 500 Kč pro nezletilou [nezletilý] na výživném pro nezletilou L. za dobu od 1. 10. 2002 do 30. 6. 2005 byl vyčíslen na 136 000 Kč pro nezletilou L. a 111 000 Kč pro nezletilou [nezletilý] dále stanovil, že otec (stěžovatel) je povinen nedoplatek na výživném splácet ve splátkách 3 000 Kč pro každou nezletilou, počínaje zářím 2005, spolu s běžným výživným.
Soud při určování výše výživného vycházel z otcových přiznání k dani z příjmů za roky 2002, 2003 a 2004. Dále vycházel z údajů poskytnutých MPSV o průměrném měsíčním příjmu osob v profesi tlumočník a dále makléř a obchodní zástupce. Soud vzal v úvahu i výpověď otce, podle které měl pohledávky za třetími osobami ve výši cca 6 000 000 Kč, i když nedoložil, jaké kroky a zda vůbec nějaké podniká k vymožení těchto pohledávek. Otec je vlastníkem domu na adrese [adresa] ; dům byl postaven jako rekreační objekt, není však jako takový využíván, místnosti jsou prázdné, okolí je neupravené, neoplocené. Otec byl společníkem a jednatelem společnosti International Trading, spol. s r.o., která sídlí v jím vlastněné nemovitosti v Přebytku č. 132. Společnost původně platila nájem ve výši 30 000 Kč čtvrtletně, nyní neplatí nic. Otec odprodal v roce 2003 svůj obchodní podíl ve zmíněné společnosti za 378 000 Kč. Navíc je spoluvlastníkem nemovitostí v katastrálním území [k.ú.]. Matka vyčíslila náklady na nezletilé; sama pracuje jako tlumočnice. Soud vzal v úvahu její příjmy vyplývající z daňových přiznání za léta 2002, 2003 a 2004. Podle soudu je zřetelný nepoměr mezi poměry matky a otce. Otec nepožaduje finanční prostředky z pronájmu místností společnosti International Trading, spol. s r.o., ač by tak činit mohl. Přispíval na výživu nezletilých v roce 2001 a do měsíce září 2002 částkou 10 000 Kč měsíčně. Poté neplatil žádné výživné až do listopadu 2003, kdy začal přispívat částkou 1 700 Kč na nezletilou L. a částkou 1 300 Kč pro nezletilou [nezletilý] při určování výživného vycházel nejen z otcových příjmů, ale i z jeho výdělečných možností.
K odvolání stěžovatele i matky nezletilých Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2006 č. j. 15 Co 51/2006-303, 15 Co 52/2006 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení výživného potvrdil. Ve výroku o nedoplatku na výživném rozsudek změnil tak, že částku nedoplatku zvýšil (srov. shora) a určil, že otec je povinen nedoplatek na výživu nezletilých uhradit do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Odvolací soud shledal věcně správným rozhodnutí nalézacího soudu, pokud jde o výši výživného. Soud prý správně vycházel z toho, že je třeba zohlednit odůvodněné potřeby dětí, podíl matky na zajištění jejich potřeb a majetkové poměry otce a jeho výdělkové možnosti a schopnosti. Bylo prokázáno, že obě děti pěstují bohatou zájmovou činnost. Zvýšené výdaje s tím spojené je třeba považovat za odůvodněné. Soud správně vedle prokázaných příjmů a výdajů otce vycházel i z jeho výdělkových možností a schopností. Odvolací soud zrevidoval faktické příjmy otce za období let 2002- 2004 v provnání s příjmem, kterého mohl podle zprávy MPSV dosahovat a vzal v úvahu i příjem z prodeje podílu obchodní společnosti. Takto zjištěné příjmy vyčíslil na částku 44 368 Kč měsíčně v průměru. Takový příjem plně odůvodňuje přiznání výživného ve výši stanovené soudem prvního stupně. Pokud jde o námitku otce, že soud nevzal v úvahu nemovitý majetek, který otec převedl na nezletilé, bylo prý projevem svobodné vůle otce, obdaroval-li dcery spoluvlastnickým podílem na nemovitostech. Nelze nyní omezovat rozsah vyživovací povinnosti otce k nezletilým tím, že na ně převedl nějaký majetek.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze, který však jen odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
Ústavní stížnost byla k vyjádření zaslána rovněž R. H., která se ve stanovené lhůtě nevyjádřila a právního zástupce - advokáta si přes poučení nezvolila. Proto s ní jako s vedlejší účastnicí nebylo dále jednáno.
Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, a to stěžovatel přímo v ústavní stížnosti a Městský soud v Praze jako účastník řízení podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2006, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná.
Ústavní soud s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy) respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto z tohoto důvodu zpravidla nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů. Tato zásada je však prolomena tehdy, jestliže v procesu dokazování prováděném v řízení před obecnými soudy byly porušeny základní práva nebo svobody účastníků, zakotvené v ústavním pořádku; v rámci toho je třeba i uvážit, zda řízení bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud již judikoval (viz nález sp.zn. III. ÚS 511/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 61), že podle ustanovení § 85 odst. 2 a 3 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Při posouzení majetkových poměrů rodičů je přitom vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni. Při rozhodování soudu podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině je soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného.
Otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Jedná se o úpravu zakotvenou v ustanoveních § 85 a § 96 odst. 1 zákona o rodině. Soud je v rámci tohoto řízení povinen z moci úřední objasnit skutkový stav věci. Ke splnění této povinnosti vyplývající z ustanovení § 120 občanského soudního řádu potřebuje shromáždit potřebné důkazy. Mezi nimi mají významnou roli listinné důkazy dokumentující výdělkové možnosti a schopnosti osoby k výživě povinné (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 51/97; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 9).
Ústavní soud konečně judikoval, že z hlediska stanoveného postupu je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Jde o jeden z principů přestavujících součást práva na řádný proces (nález sp. zn. I. ÚS 60/01; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 127).
Povinnost řádného zdůvodnění napadeného rozsudku však odvolací soud v posuzované věci náležitě nedodržel. Z odůvodnění napadeného rozsudku zejména nevyplývá, proč soud při rozhodování o výživném vycházel toliko ze statistického průměrného výdělku tlumočníků, sděleného MPSV, který se v konkrétním případě může podstatně lišit od skutečnosti. Zde je třeba vzít v úvahu tvrzení stěžovatele, že vykonával povolání překladatele, které je od povolání tlumočníka odlišné a navíc neměl pro takovou činnost živnostenské oprávnění. Krajský soud se nezabýval ani tím, zda možnosti otce a matky, která vykonávala především povolání tlumočnice, pro kterou má živnostenské oprávnění, jsou vzhledem k bydlišti obou rodičů odlišné (např. s ohledem na možnost fyzického dosažení určitého místa výkonu práce apod.) a námitky otce v tomto směru bez dostatečného odůvodnění odmítl. V tomto směru nelze ignorovat tvrzení stěžovatele, že žije na samotě v pohraničí s Polskem, kde jsou pracovní příležitosti a výdělkové možnosti zcela jiné než např. v Praze. Nelze totiž paušálně tvrdit, že profese překladatele či tlumočníka není vázána na místo bydliště a nevzít přitom v úvahu např. konkurenci na trhu překladatelů, která může být silně ovlivněna mimo jiné i místem bydliště uchazeče o práci (osobní kontakty atd.). Za tohoto stavu je závěr soudu, vycházející z údajných otcových výdělkových možností opřený o uvedenou zprávu MPSV, nedostatečně skutkově podložený a z hlediska spravedlivého procesu stěží přijatelný. Pokud pak jde o otcovy další příjmy, spokojil se soud údajem otce, že má blíže neurčené pohledávky ve výši 6 000 000 Kč, aniž by se zabýval tím, o jaké pohledávky se jedná a jsou-li vůbec dobytné.
Za této situace tedy nelze - podle přesvědčení Ústavního soudu - vybudovat celkový seriózní závěr o výdělkových a majetkových možnostech a schopnostech stěžovatele, i kdyby byl přijal - jak uvádí napadený rozsudek - úhradu 378 000 Kč za převod svého podílu v International Trading, s. r. o.
Z hlediska práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny tedy považuje Ústavní soud důkazní mezeru takto vzniklou za protiústavní. Bylo na obecném soudu, aby v souladu s § 120 odst. 2 občanského soudního řádu provedl i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu. To platilo tím spíše v souzené věci, neboť se jednalo o částku ve značné výši, která jistě hrála při posuzování stěžovatelových poměrů významnou roli (nález sp. zn. I. ÚS 603/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 99).
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 15 Co 51/2006, 15 Co 52/2006 zrušit.