Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Y. S., zastoupeného Mgr. Janem Baladou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 296/2020-283 ze dne 23. 10. 2020 a výroku III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 11 C 49/2019-258 ze dne 23. 6. 2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a společnosti trivium earnings value P two v. o. s., se sídlem [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. U Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "nalézací soud") bylo pod sp. zn. 11 C 49/2019 vedeno k žalobě stěžovatele řízení o nahrazení projevu vůle (uzavření kupní smlouvy k nemovitým věcem) proti žalované vedlejší účastnici, které nalézací soud zastavil pro zpětvzetí žaloby; napadeným výrokem III svého usnesení současně stěžovatele zavázal k náhradě nákladů řízení protistrany ve výši 242 000 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil k odvolání stěžovatele uvedený nákladový výrok pouze tak, že upravil výši stěžovateli uložené povinnosti na částku 214 312 Kč (výrok I), a dále zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 5 916,90 Kč (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy svými rozhodnutími natolik vybočily ze zákonných pravidel pro ukládání náhrady nákladů řízení, že se dopustily zakázané svévole, neboť při aplikaci § 146 odst. 2 o. s. ř. nezohlednily, že vedlejší účastnice svým vědomým chováním zavinila nutnost zpětvzetí žaloby. Stěžovatel považuje za krajně nespravedlivé, aby vedlejší účastnice těžila ze svého protiprávního jednání (nemožnost plnění podle uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí v důsledku prodeje předmětu koupě třetí osobě).
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Stěžovatel polemizuje s výkladem § 146 odst. 2 o. s. ř. přijatým obecnými soudy, neboť jej považuje za nespravedlivý, což Ústavnímu soudu dokládá na základě vlastního náhledu skutkového stavu věci. Takové zjednodušující argumentaci však Ústavní soud sluchu popřát nemůže, a to nikoli pouze z důvodu, že stěžovatel brojí výhradně proti výrokům o nákladech řízení, k jejichž přezkumu se Ústavní soud staví velmi rezervovaně. Obecně nemá ústavněprávní relevanci argumentace, jejímž obsahem je v zásadě pouze nesouhlas stěžovatele s právním posouzením soudu, které je řádně a srozumitelně odůvodněné (nadto i souladné s ustálenou rozhodovací praxí a založené na jiném skutkovém základě, než jaký prezentuje stěžovatel). Ústavní soud, jak je stěžovateli známo, není další přezkumnou instancí soudní soustavy a zásadně do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů nezasahuje.
5. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu