I. ÚS 3003/09

Odůvodnění

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2009, stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o převod pozemků. V tomto řízení vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalované České republiky. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výkladem § 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do majetku obcí, tak jak ho učinily obecné soudy. Podle stěžovatele obecné soudy označenými rozhodnutími porušily čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR a jeho základní práva podle čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

II. Po přezkoumání ústavní stížnosti a předcházejícího řízení před obecnými soudy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, nepřípustná. V části, v níž směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, je opožděně podaná. Z obsahu přiloženého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, čj. 28 Cdo 4475/2008 - 224, totiž vyplývá, že dovolání stěžovatele odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) OSŘ, jako podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnosti. Na základě argumentů obsažených v odborné literatuře a v judikatuře dospěl k závěru, že zákon vedlejšímu účastníkovi oprávnění podat dovolání nedává. Nejvyšší soud svůj rozsudek dostatečně podrobně odůvodnil, takže v detailech lze na jeho závěry odkázat. V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle kterého ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem.... bylo porušeno její základní právo. Za situace, kdy stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání dovolání (nebyl účastníkem dovolacího řízení), není ani aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti. Jeho postavení vedlejšího účastníka v řízení před obecnými soudy tuto aktivní legitimaci vylučuje, takže jeho ústavní stížnost nelze hodnotit jinak, než jako podanou někým zjevně neoprávněným. Pokud jde o rozsudek Městského soudu v Praze, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost, proti němu podanou, za včasnou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu. Tímto způsobem lze postupovat pouze v případě, pokud by dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Tato podmínka však ve zkoumané věci splněna není. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatele, jako podané někým, kdo k jeho podání nebyl oprávněn (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. b) OSŘ), zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení". Proto nelze, ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Včasnost lhůty k podání ústavní stížnosti je nutno posuzovat podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tak, že 60tidenní lhůta počala běžet od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Důsledkem může být jen závěr, že ústavní stížnost, podaná proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008, čj. 21 Co 430/2006 - 179, jako odvolacího soudu, byla podána opožděně. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v té části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze jako návrh podaný po lhůtě, podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu