I. ÚS 3004/25

Odůvodnění

1. Ministerstvo vnitra napodruhé zamítlo žádost stěžovatele o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky dle § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Žádost stěžovatel opíral o to, že jeho děti jsou občany ČR. Zamítavé rozhodnutí ministerstva stěžovatel napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl (napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2025 č. j. 13 A 15/2025-46). Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, protože ji shledal nepřijatelnou (napadené usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2025 č. j. 10 Azs 113/2025-40). Rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího správního soudu napadá stěžovatel ústavní stížností.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným usnesením došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 1, čl. 2, čl. 4 a čl. 10a Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

3. Ústavní stížnost, jakkoli argumentačně obsáhlá, je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nezohlednily nejlepší zájem dítěte a nezjistily názory stěžovatelových dětí prostřednictvím znaleckého posudku. Stěžovatel také tvrdí, že rozhodnutí soudů je neproporcionální, resp. že soudy test proporcionality vůbec neprovedly. Také zpochybňuje, že by stěžovatel mohl být aktuálním a závažným ohrožením společnosti. Stěžovatel též namítá, že došlo k porušení presumpce neviny. Konečně tvrdí, že mu byla odepřena soudní ochrana tím, že Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost. V tomto pořadí se Ústavní soud bude námitkami zabývat.

6. První námitka stěžovatele se týká toho, že není v nejlepším zájmu jeho dětí, aby byla rodina rozdělena, tedy aby mu nebyl umožněn pobyt na území České republiky. Ústavní soud nepochybuje o tom, že rozdělení rodiny je závažným zásahem do základních práv jejích členů, a musí se tak opírat o dostatečně pádné zákonné argumenty. Rozdělení rodiny může být přípustné za předpokladu, že nad nejlepším zájmem dítěte setrvat se svým rodičem převáží veřejný zájem na tom, aby rodič v daném státě nesetrval. I pokud by bylo v nejlepším zájmu dítěte setrvání jeho rodiče na území daného státu, je rozhodnutí vedoucí k ukončení pobytu jeho rodiče přípustné, pokud dojde k naplnění zmíněného předpokladu (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sarközi a Mahran proti Rakousku, stížnost č. 27945/10 z 2. 4. 2015, body 64 a 72, a usnesení sp. zn. I. ÚS 2027/22 z 6. 12. 2022, bod 21).

7. V řízení o povolení pobytu rodiče nemají orgány veřejné moci absolutní povinnost rozhodnout jen v souladu s nejlepším zájmem jeho dítěte. Musí vždy zvažovat i další, konkurující zájmy. Je též nutné rozlišovat, zda se rozhodnutí týká práv dítěte přímo, či jen zprostředkovaně. Rozhodnutí týkající se pobytu rodiče patří právě do kategorie rozhodnutí, která mají spíše zprostředkovaný vliv na právní sféru dítěte (nález ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19, N 70/99 SbNU 362, body 52 a 53).

8. Obecné soudy v tomto směru vzaly v úvahu, že děti stěžovatele jsou primárně v péči své matky a stěžovatel s nimi nesdílí společnou domácnost (relevance této okolnosti vyplývá i z citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19, bodu 55). Dále dospěly k závěru, že stěžovatel může své děti finančně podporovat ze země původu a jejich kontakt nebude zcela vyloučen. Zejména však obecné soudy shledaly, že nad soukromým a rodinným životem stěžovatele a jeho družky i nejlepším zájmem jejich dětí převáží zájem státu na ochraně bezpečnosti a předcházení kriminality.

9. Stěžovatel stručně řečeno namítá, že soudy musely provést jím navržené důkazy, aby vůbec byly schopné zohlednit nejlepší zájem dítěte. Nejlepší zájem dítěte, jako jedno z důležitých kritérií, které soudy posuzovaly, však nezakládá povinnost vyhovět všem důkazním návrhům. Soudy souladně se stěžovatelem tvrdí, že v nejlepším zájmu dítěte by bylo setrvání jejich otce na území ČR. Nad tímto zájmem pouze převážil zájem jiný.

10. Stěžovatel také tvrdí, že rozhodnutí orgánů veřejné moci (ministerstva a poté soudů) způsobí finanční problémy jeho rodině (zasáhne do jeho rodinného života a nejlepšího zájmu dětí). Podstatou argumentace soudů však není to, že bude mít stěžovatel v zemi původu stejný příjem jako v České republice nebo pro něj bude stejně snadné si tento příjem obstarat. Soudy pouze došly k závěru, že výdělečná činnost stěžovatele je možná i na území jiného státu a může tedy svou rodinu finančně podporovat. Navíc vlastníkem svých společností může být i ze zahraničí. Na tomto závěru Ústavní soud neshledává nic protiústavního.

11. Kromě toho stěžovatel podrobně rozebírá judikaturou dovozená kritéria, která je nutné zohlednit při zvažování nejlepšího zájmu dětí. Pomíjí však, že i při zohlednění těchto kritérií může jiný zájem nad zájmem dětí převážit.

12. I další námitka stěžovatele, že soudy rozhodly neproporcionálně, se týká zohlednění nejlepšího zájmu dětí. Obecné soudy se však v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele a vysvětlily, proč v případě stěžovatele převážil zájem na ochraně veřejného pořádku nad rodinným životem stěžovatele a nejlepším zájmem jeho dětí. Jak Ústavní soud uvedl v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19, nelze se vyhnout negativním dopadům určitého rozhodnutí jen proto, že jeho adresát je rodič nezletilého dítěte (bod 65). A to ani v situaci, když má dítě k rodiči citový vztah, jak tvrdí stěžovatel.

13. K námitce, že obecné soudy rozhodly neproporcionálně nebo vůbec neprovedly test proporcionality, lze uvést následující. Obecné soudy v poměřování vyšly z kombinace faktorů: předchozích několika odsouzení stěžovatele, které doplnily o aktuálnější informace z probíhajícího trestního řízení a z protokolů, které prokazují odsouzení stěžovatele v Polsku. V kontextu kombinace důkazů je pak potřeba chápat vyjádření Nejvyššího správního soudu, že negativní důsledky pro sebe a svou rodinu si stěžovatel "způsobil sám," tedy že si je způsobil svou činností, kterou orgány veřejné moci vyhodnotily jako ohrožení veřejného pořádku. Ze samotného tohoto vyjádření nelze dovodit, že by soudy vůbec neprováděly test proporcionality, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, soudy zohlednily řadu relevantních faktorů a rozhodly v souladu s povinností hodnotit přiměřenost zásahu do právních poměrů stěžovatele.

14. Stěžovatel také zpochybňuje, že by jeho setrvání na území mohlo představovat aktuální a závažné ohrožení společnosti. Poukazuje na to, že nikdy nespáchal násilný trestný čin a v České republice byl naposledy odsouzen před dlouhou dobou. Orgány veřejné moci však vzaly v souladu se zákonem v potaz trestní minulost stěžovatele, včetně odsouzení za trestný čin proti pořádku ve věcech veřejných (což je klíčový zájem, který nyní převážil nad zájmem stěžovatele a jeho dětí) a odsouzení v Polsku. Závažné ohrožení společnosti nemusí spočívat jen v násilné trestné činnosti. Ani v tomto ohledu tedy soudy neporušily ústavně zaručená práva stěžovatele.

15. Ústavní soud neshledal důvod k zásahu, ani co se týče namítaného porušení presumpce neviny. Důkazy z probíhajícího trestního řízení použilo ministerstvo jako podklad pro své rozhodnutí, aniž hodnotilo vinu stěžovatele. Vinu stěžovatele nehodnotily ani soudy v rámci svého přezkumu. Presumpce neviny neznamená, že správní orgány mají ignorovat skutečnosti, které by pro jejich rozhodování mohly být relevantní. Orgány veřejné moci nesměly posuzovat vinu stěžovatele, což nedělaly. Měly si ale o situaci učinit komplexní představu, což v této věci učinily. Co se týče důkazů o trestné činnosti v Polsku, protokoly o výslechu zachycují souhlas stěžovatele s uděleným trestem a vydáním trestního příkazu bez nařízeného hlavního líčení. Ministerstvo i soudy v důsledku toho vzaly za prokázané, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti v zahraničí.

16. Porušením presumpce neviny nemohlo být ani to, že orgány veřejné moci zohlednily předchozí odsouzení pachatele za několik úmyslných trestných činů, včetně trestného činu proti pořádku ve věcech veřejných (padělání a pozměnění veřejné listiny). Předchozí odsouzení sice nesmí být kritériem, které vede k automatickému závěru o neudělení povolení k pobytu (srov. rozsudek SDEU ze dne 17. 11. 2011 ve věci C-430/10 Christo Gajdarov, § 38), na druhou stranu je jistě relevantním faktorem. Tím, že předchozí odsouzení stěžovatele orgány veřejné moci vzaly v potaz v kombinaci s ostatními faktory, neporušily ústavně zaručená práva stěžovatele.

17. Nakonec stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Ani v tomto ohledu mu nelze přisvědčit. Obecné soudy se dostatečně zabývaly námitkami stěžovatele a vypořádaly je. Nejvyšší správní soud právo stěžovatele na soudní ochranu neporušil ani tím, když jeho kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. Pouze nepřijal konstrukci stěžovatele, že kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho zájmy, jak vyžaduje soudní řád správní. Na tomto jeho závěru neshledává Ústavní soud nic protiústavního.

18. Lze shrnout, že je to právě kombinace různých důkazů a faktorů, která vedla soudy k závěru, že stěžovatel je skutečným a aktuálním ohrožením zájmů České republiky. Ústavní soud přezkoumal postup, kterým k tomuto závěru dospěly, včetně poměřování konkurujících zájmů, a uzavřel, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.

19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Povinný jako právní zástupce stěžovatele sepsal a doručil Ústavnímu soudu ze své datové schránky advokáta ústavní stížnost proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího správního soudu. V ústavní stížnosti argumentoval celkem 12 rozhodnutími Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Po pečlivém prostudování ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že podstatná část z těchto rozhodnutí vůbec neexistuje a část je povinným hrubě dezinterpretována.

2. Podle § 61 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení, může předseda senátu, rozhoduje-li ve věci senát, uložit usnesením pořádkovou pokutu do výše 100 000 Kč. 3. Smyslem povinného právního zastoupení před Ústavním soudem je to, aby komunikace s Ústavním soudem probíhala na náležité formální a věcné úrovni. Povinné právní zastoupení má chránit stěžovatele, aby neutrpěl procesní újmu z neznalosti ústavního práva nebo nezkušenosti s řízením před Ústavním soudem. K tomu je nutné, aby byla jeho práva hájena právně kvalifikovaně, tedy kvalifikovaným právním zástupcem [to vyplývá z judikatury Ústavního soudu, např. z bodu 5 usnesení ze dne 30. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 2812/24, bodu 8 usnesení ze dne 27. 2. 2024 sp. zn. IV. 32/24 či usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 328/14; viz již stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471), jež nebylo co do smyslu povinnosti právního zastoupení stěžovatele advokátem dotčeno ani stanoviskem Pl. ÚS-st. 42/15 (290/2015 Sb., ST 42/79 SbNU 637), které tzv. advokátní přímus omezilo pouze tak, že advokát sám nemusí být zastoupen jiným advokátem].

4. Komunikace s Ústavním soudem nemůže probíhat na náležité formální a věcné úrovni, pokud by právní zástupci stěžovatelů nesmyslně zatěžovali Ústavní soud podáními, ve kterých argumentují neexistujícími právními prameny.

5. Ústavní soud se podrobně věnoval argumentaci obsažené ve zdánlivě bezvadné ústavní stížnosti. Pečlivě ověřil, zda skutečně existují rozhodnutí, která povinný k argumentaci použil. Zabýval se také možností, že se u citovaných rozhodnutí jedná o překlepy ve spisových značkách. Kromě toho Ústavní soud věnoval nemalé úsilí ověřování toho, zda určitá tvrzení v ústavní stížnosti vyplývají nebo nevyplývají z judikatury, kterou povinný argumentoval.

6. Ústavní soud zjistil, že část citovaných rozhodnutí vůbec neexistuje, část je povinným hrubě dezinterpretována a pouze malá část může být pro případ stěžovatele relevantní. Množství a kvalita těchto vad spolehlivě vyvrací, že šlo o ojedinělé překlepy a jiné chyby v psaní. V judikatuře Ústavního soudu například neexistují "nálezy" sp. zn. III. ÚS 2987/18 a sp. zn. III. ÚS 3881/18. Proto v nich Ústavní soud ani nemohl "opakovaně" judikovat, že "mechanické užití § 104a je protiústavní, neadresuje-li se konkrétní ústavní dimenze sporu," jak je uvedeno v ústavní stížnosti. Citovaný "nález" sp. zn. II. ÚS 2264/14, který měl podporovat stejný závěr, také neexistuje. Pod touto spisovou značkou bylo vydáno pouze usnesení, kterým byla odmítnuta naprosto nesouvisející ústavní stížnost z důvodu absence zastoupení advokátem. Stejně tak neexistuje nález sp. zn. III. ÚS 433/17. Ústavní soud v něm tedy nemohl vyslovit, že "odmítnutí kasační stížnosti nesmí vést k formálnímu znemožnění přezkumu důležitých otázek (best interest of child)." Hrubá dezinterpretace rozhodnutí ze strany povinného spočívala např. v tvrzení, že Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 17/10 "výslovně varoval před užitím nepravomocných trestních stíhání k negativním důsledkům v jiných odvětvích". Takové tvrzení přitom citované rozhodnutí Ústavního soudu neobsahuje, natož výslovně. Z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jichž se povinný dovolává, zřejmě neexistuje "Stefan v. Rumunsko, č. st. 57001/10, § 36" (v databázi HUDOC se nacházejí některá rozhodnutí, která obsahují toto jméno, ale žádné s uvedeným číslem stížnosti ani s relevantním § 36).

7. Ústavní stížnost kromě argumentace neexistujícími právními prameny vykazuje některé známky použití umělé inteligence (anglicismus, neúplné, heslovité věty, nejednotný formát citací, nerozpoznání rozdílu mezi nálezem a usnesením). To vede Ústavní soud k domněnce, že povinný generoval podání pomocí některého z modelů umělé inteligence, poté však neověřil existenci citovaných rozhodnutí a správnost argumentace, resp. citace. Není podstatné, s pomocí jakých osob či nástrojů advokáti zpracují podání k soudu. Jako profesionálové znalí práva ovšem přebírají za podání plnou odpovědnost, a odpovídají tedy i za případnou halucinující argumentaci umělé inteligence, byla-li při vytvoření podání použita. 8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že povinný uvedl Ústavní soud v omyl a tím zbytečně komplikoval a zdržoval jeho postup. Svým přístupem k formulaci podání v zastoupení svého klienta tak hrubě ztížil postup řízení před Ústavním soudem.

9. Ústavní soud ukládá pořádkovou pokutu právnímu zástupci jako povinnému proto, že je pisatelem podání, přestože jde o procesní úkon stěžovatele. Stěžovateli, prostřednictvím jeho právního zástupce, souběžně Ústavní soud zasílá výzvu k odstranění vad ústavní stížnosti, aby stěžovatel v důsledku postupu svého právního zástupce neutrpěl procesní újmu.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud předsedou senátu uložil povinnému zaplatit pořádkovou pokutu, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Pokutu uložil pouze ve čtvrtině zákonného rozpětí, neboť se povinný hrubého ztížení postupu řízení před Ústavním soudem dopustil poprvé a vadu podání lze ještě odstranit.

11. Podle § 61 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se výkon vykonatelného usnesení Ústavního soudu o uložení pořádkové pokuty řídí zvláštním předpisem. Podle § 61 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může uloženou pořádkovou pokutu ten, kdo ji uložil, dodatečně, a to i po skončení řízení, prominout. Podle § 61 odst. 4 zákona o Ústavním soudu připadají pořádkové pokuty státu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu