Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky NEGATIV s.r.o., sídlem [adresa] Praha 1, zastoupené JUDr. Rudolfem Leškou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2025 č. j. 7 As 109/2025-28 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2025 č. j. 10 A 44/2025-12, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Českého telekomunikačního úřadu, sídlem [adresa] Praha 9, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní soud se zabývá případem stěžovatelky, podle které měly správní soudy meritorně projednat její zásahovou žalobu proti nezávaznému vyjádření Českého telekomunikačního úřadu.
Vymezení věci
2. Stěžovatelka je nositelkou práv zvukově obrazového záznamu [ve smyslu § 79 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)]. Obrátila se na společnost Vodafone Czech Republic a.s. s předžalobní výzvou na zdržení se poskytování služeb přístupu k dalším ("pirátským") webovým stránkám. Uvedená společnost stěžovatelce sdělila, že jí nevyhoví a požádala o vyjádření předsedu Rady Českého telekomunikačního úřadu ("ČTÚ"). V reakci na tuto žádost vydal předseda Rady ČTÚ vyjádření.
3. Stěžovatelka se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala ochrany před jednáním ČTÚ, v němž spatřovala nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Městský soud napadeným usnesením stěžovatelčinu žalobu odmítl. Považoval za zjevné a nepochybné, že nezávazné vyjádření předsedy Rady ČTÚ popsané v žalobě nemůže být "zásahem" ve smyslu § 82 s. ř. s., i kdyby byla tvrzení stěžovatelky pravdivá. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že správní soudy svým postupem rezignovaly na svou ústavní roli soudní kontroly výkonu veřejné moci. Vyjádření předsedy Rady ČTÚ sice formálně není rozhodnutím, opírá se ovšem o sankční pravomoc a fakticky usměrňuje chování trhu. Správní soudy stěžovatelku odkázaly do civilního řízení. Tím porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv, dále jen "Listina") a porušily principy dělby moci a legální licence (stěžovatelka odkazuje na čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 81 Ústavy).
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura].
8. Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná.
9. Jádrem argumentace stěžovatelky je námitka, že správní soudy měly přistoupit k meritornímu přezkoumání vyjádření předsedy Rady ČTÚ. I když je toto vyjádření nezávazné, je podle stěžovatelky způsobilé přímo zasáhnout do jejich práv. Tuto námitku správní soudy dostatečně vypořádaly. Aby úkon mohl být pojmově nezákonným zásahem, musí se jednat o úkon veřejné moci, který je přímo namířen proti jednotlivci a přímo zasahuje do jeho veřejných subjektivních práv (body 18-20 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Městský soud uzavřel, že vyjádření předsedy Rady nemůže být pojmově nezákonným zásahem, protože se nejedná z hlediska označení ani obsahu o akt veřejné správy směřující proti jednotlivci (body 8-11 napadeného usnesení městského soudu). Vyjádření předsedy Rady ČTÚ má doporučující charakter. Ve vztahu k takovým aktům Nejvyšší správní soud dovodil, že se jedná o akty veřejné správy směřující proti jednotlivci tehdy, zavazují-li třetí osoby k určitému postupu nebo je varují před možnými negativními následky, pokud by doporučení nevyhověly. To se však týká jen přímých adresátů určitého jednání (aktu) orgánu veřejné správy. Opačný výklad by ve svém důsledku popíral samotný smysl správního soudnictví spočívající v poskytování ochrany subjektivním veřejným právům (bod 28 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Na tomto posouzení neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
10. Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavně relevantní pochybení v napadených rozhodnutích správních soudů neshledal. Rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná a Ústavní soud rovněž ověřil souladnost postupu s předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu