Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. Vazební věznice Olomouc, [PSČ obec], zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem, se sídlem [adresa] 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 61 T 7/2013, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 2 To 76/2013, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2013, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 61 T 7/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byly podle § 57 odst. 1 trestního řádu odmítnuty jeho námitky proti protokolaci hlavního líčení ze dne 11. - 12. 6. 2013 ve věci sp. zn. 61 T 7/2013. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 2 To 76/2013 (dále jen "vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená zrušil, kdy popisuje řadu nepřesností, ke kterým v předmětné protokolaci mělo dojít.
II. Ústavní stížnost není přípustná. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2013 Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj