Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti M. Š., zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem [adresa] Ostrava, proti výrokům II, III, IV a V rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2024 č. j. 49 Co 209/2023-136, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Hany Navrátilové a obce X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Obecné soudy rozhodovaly o žalobě stěžovatelky proti vedlejším účastníkům o určení vlastnického práva k nemovité věci. Okresní soud Brno-venkov žalobu zamítl a Krajský soud v Brně jeho rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka podává ústavní stížnost proti nákladovým výrokům II, III, IV a V rozsudku krajského soudu.
2. Ústavní stížnost je však opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka totiž výhradně proti uvedeným výrokům podala dovolání k Nejvyššímu soudu, které je však ze zákona nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož platí, že dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení]. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky správně odmítl, proti čemuž se stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nijak neohrazuje.
3. Lhůta pro podání ústavní stížnosti začíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Tímto posledním prostředkem ochrany přitom ve zde posuzované věci bylo odvolání, a nikoli dovolání. Pokud tedy stěžovatelka chtěla přípustně napadat nákladové výroky odvolacího soudu, byla povinna proti nim podat přímo ústavní stížnost, a nikoli dovolání, které je ze zákona nepřípustné. Dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy započala běžet doručením rozsudku krajského soudu stěžovatelce. Tato lhůta ke dni podání ústavní stížnosti již zjevně uplynula.
4. V bodě I ústavní stížnosti stěžovatelka jinými slovy uvádí, že jí dne 2. 12. 2025 bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu, a tedy, podává-li ústavní stížnost dne 2. 2. 2026, je tak činěno v zákonné lhůtě. V závěrečném návrhu, jakož i v odůvodnění ústavní stížnosti, však stěžovatelka brojí výhradně proti předcházejícímu rozsudku krajského soudu. Sama stěžovatelka, zastoupená právně vzdělaným advokátem, si tedy opožděnosti ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu musela být při jejím podání vědoma.
5. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako opožděnou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2026
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj