Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem [adresa] Lichtenštejnské knížectví, a b) H. A. II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2408/2023-786 ze dne 1. 9. 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 202/2022-713 ze dne 14. 3. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 17 C 155/2021-460 ze dne 21. 4. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podstata ústavní stížnosti
1. Stěžovatelé se žalobou před civilními soudy domáhali vyklizení nemovitých věcí v katastrálních územích [k.ú.], Býkov, Dětřichov nad Bystřicí, Horní Benešov, Karlovec, Krasov, Křišťanovice, Lichnov u Bruntálu, Milotice nad Opavou, Nové Heřminovy, Opavské Předmětí a Roudno (dále jen "sporné nemovitosti"), případně určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem nebo náhrady za sporné nemovitosti.
2. Stěžovatel a) v řízení tvrdil, že sporné nemovitosti vlastní, neboť je univerzálním dědicem F. J. II. Lichtenštejna (dále jen "zůstavitel"), který měl být jejich vlastníkem až do své smrti, neboť se na něj ani na sporné nemovitosti nevztahoval dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále též pouze "dekret"). Stěžovatel b) uváděl, že mu ke sporným nemovitostem jako nynější hlavě Lichtenštejnského knížectví náleží požívací práva odvozená z jejich vlastnictví stěžovatelem a). V katastru nemovitostí je však jako vlastník sporných nemovitostí zapsán stát.
3. Okresní soud v Bruntále napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatelů rozsudek následně potvrdil. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud věc řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchylovat.
4. Stěžovatelé se závěry civilních soudů nesouhlasí a napadají je ústavní stížností. Namítají v ní porušení práva na spravedlivý proces a práv souvisejících podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a práva na soukromí a rodinný život a práv souvisejících podle čl. 3 odst. 2 Listiny, čl. 10 a čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V té souvislosti namítají rovněž porušení práva na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 a čl. 24 Listiny a čl. 14 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 a čl. 5 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), jakož i práva na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy a čl. 6 Mezinárodní úmluvy.
5. Podstatou stížnostní argumentace je zpochybnění konfiskace sporných nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Pro posouzení věci je určující, že stěžovatelé se na Ústavní soud obracejí s řadou obdobných ústavních stížností, které vycházejí z prakticky totožných skutkových okolností a závisí na vyřešení stejných právních otázek. Věc stěžovatelů vedená pod sp. zn. I. ÚS 1639/23 byla přitom právě z toho důvodu postoupena plénu Ústavního soudu, které o ní rozhodlo zamítavým nálezem ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24.
8. Plénum Ústavního soudu se v tomto nálezu přihlásilo ke své dlouhodobě ustálené judikatuře, a to ve shodě se senátními rozhodnutími sp. zn. III. ÚS 2130/17 ze dne 10. 7. 2017 a sp. zn. II. ÚS 657/22 ze dne 7. 3. 2022. Ústavní soud přitom nemá žádný důvod se odchylovat od zde vyslovených závěrů, které plně dopadají i na nyní projednávaný případ.
9. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 připomněl, že konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhaly všechny osoby německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost, ledaže by se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československa. Ke konfiskaci docházelo s okamžitou platností a bez potřeby intabulace nabytím účinnosti dekretu dne 23. 6. 1945. O tom, zda jsou v konkrétním případě naplněny podmínky pro konfiskaci, v případě potřeby nebo na návrh deklaratorně rozhodovaly okresní národní výbory. Jejich závazné konfiskační výměry bylo možné právně zpochybnit pouze ve správním řízení, případně před správním soudem. Civilním soudům přitom nepříslušelo a nepřísluší je zpochybňovat či přezkoumávat.
10. Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/24 tak civilní soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověly požadavku stěžovatelů, aby se zabývaly tvrzenými vadami konfiskačního výměru, kterým byl zůstavitel kategorizován. Námitky, že konfiskační výměr je nicotný, nejsou důvodné a vzhledem ke konstrukci dekretu ani relevantní. Navíc je třeba mít obecně na vědomí účinky plynutí času v kontextu restitučního zákonodárství (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005).
11. Krom uvedeného Ústavní soud zdůraznil, že konfiskaci sporných pozemků v roce 1945 nelze zpětně posuzovat z hlediska současných právních standardů, neboť byly konfiskovány před přijetím a účinností Listiny a Úmluvy. Stěžovatelé současně nemohou dovozovat legitimní očekávání nebo držbu ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stejně tak nepřisvědčil tvrzením, že soudy porušily právo stěžovatelů na ochranu soukromí a rodinný život.
12. Nosné stížnostní důvody, jakož i relevantní skutkové okolnosti jsou v nyní projednávané věci totožné. Ústavní soud proto následuje své výše nastíněné závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24. Námitka podjatosti vůči soudkyni Nejvyššího soudu Petře Kubáčkové, která v minulosti rozhodovala obdobnou věc u krajského soudu, přitom není důvodná. Nejvyšší soud zde plně následoval svou dřívější judikaturu v těchto věcech a okolnosti případu nezavdávají pochybnosti o nepodjatosti této soudkyně v subjektivním ani objektivním smyslu.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu