I. ÚS 3088/11

Odůvodnění

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím, ve kterém jako žalobce neuspěl. S výsledkem řízení nesouhlasí a vzhledem k tomu, že nemá zákonnou možnost podat dovolání, podal ústavní stížnost. Tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 4 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a shora označených rozsudků Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přestože stěžovatel argumentuje tím, že vydáním napadených rozsudků došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, podstatou ústavní stížnosti je jen polemika se závěry obecných soudů.

Z připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu na zaplacení shora uvedené částky jako slevy z ceny díla provedené žalovaným pro stěžovatele na základě smlouvy ze dne 13. 12. 2002. Předmětem této smlouvy bylo zhotovení zastřešení objektu čerpací stanice stěžovatele v Domažlicích. Okresní soud Plzeň - město, shora označeným rozsudkem, uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 667,- Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu v rozsahu 49.333,- Kč. Rozhodl tak poté, co dospěl k závěru, že v předmětné smlouvě byla sjednána cena za dílo jako výsledek smluvní volnosti a tuto cenu je stěžovatel, jako objednatel, povinen zaplatit podle § 546 odst. 1 obchodního zákoníku. Nárok, který stěžovatel uplatňoval jako nárok na slevu, či nárok na náhradu škody v rozsahu ceny neupotřebeného materiálu, je nárok v právu neexistující, neboť jej nelze podřadit pod konkrétní zákonné ustanovení. Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudek okresního soudu potvrdil poté, co dospěl k závěru, že napadený rozsudek je správný.

Podstata argumentů stěžovatele spočívá v jeho polemice s právními závěry obecných soudů a v neústupném prosazování svého názoru na věc. Neuvedl žádné relevantní důvody, pro které by napadená rozhodnutí měla porušit jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a před Ústavním soudem pokračuje ve své polemice se závěry obecných soudů. Staví tak Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě argumentů v ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení. Zjistil, že obecné soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ty jsou nejen v souladu s obecným právem, ale i plně ústavně konformní. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudků obecných soudů obou stupňů a nemá význam z jejich závěrů cokoli zde opakovat. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny a pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2011

Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu