I. ÚS 313/19

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 84 P 85/2016-345 ze dne 18. 1. 2018 rozhodl o návrhu matky nezletilých dětí stěžovatele na úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti, výživného, jakož i o návrhu opatrovníka na úpravu styku, tak, že svěřil nezletilou Š. a nezletilou M. do péče matky, stěžovatele zavázal přispívat od 1. 2. 2018 na výživu nezletilé Š. částkou 2 200 Kč měsíčně a na výživu nezletilé M. částkou 1 800 Kč měsíčně, se splatností vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Dále rozhodl, že styk stěžovatele s nezletilou Š. a nezletilou M. se neupravuje, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o svěření dětí do péče matky a o neupravení styku jako věcně správné potvrdil, pouze změnil výrok o výživném tak, že upravil jeho výši i splatnost s přihlédnutím k jednotlivým obdobím. Stran dlužného výživného, společně se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, odvolací soud rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že soudy nesvěřily děti do střídavé výchovy obou rodičů, třebaže z dokazování dle jeho názoru vyplynulo, že na základě dohody rodičů je jeho podíl na péči o nezletilé dcery v poměru blížícím se 50:50. Odvolací soud dle stěžovatele hodnotil důkazy selektivně a řádně se nevypořádal s důkazy vypovídajícími v jeho prospěch. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je toliko pokračující polemikou s důvody, které vedly soudy, zejména krajský soud, ke svěření nezletilých dětí do péče matky, a nikoli do střídavé výchovy. Z obsahu napadeného rozsudku však Ústavní soud žádný zjevný exces či zásadní nespravedlnost nezjistil. Soudy shodně poukázaly především na to, že k judikatuře stran střídavé péče nelze přistupovat mechanicky a v každém konkrétním případě je nezbytné zejména důsledně sledovat zájem nezletilých dětí. V dané věci již nalézací soud vzal zejména ze znaleckého posudku, ohledně jehož závěrů neměl žádné pochyby, a výpovědi znalkyně, které byly v souladu s dalšími provedenými důkazy, že byť je stěžovatel v zásadě výchovně rovněž způsobilý, je to matka, jejíž dispozice k výchově dětí jsou významně lepší. Nadto na ni jsou děti primárně citově vázány, což potvrdila i opakovaná vyjádření samotných dětí. Všechny tyto úvahy soudů jsou logicky a dostatečně přesvědčivě odůvodněny, mají svou oporu v provedeném dokazování, a nevykazují tak žádné prvky libovůle. Stěžovatel není zjevně spokojen s hodnocením své osoby ustanovenou znalkyní a většinu výhrad směřuje tímto směrem. Řízení o ústavní stížnosti však již není pokračováním řízení opatrovnického, pročež nemůže Ústavní soud korigovat či snad nahradit závěry soudů, potažmo znalců, vlastními vývody, jestliže ke zjevnému vybočení z kautel spravedlivého procesu nedošlo. Ze všech uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2019

David Uhlíř v. r. předseda senátu